Alexandra Tamásová: Báro, keď o sebe hovoríš, identifikuješ sa ako queer umelkyňa a záhradníčka z Kyjova. Ktorá z týchto identít je pre teba primárna?
Barbora Lungová: Ta druhá identita je něco, s čím žiju déle, a asi mně to obklopuje holističtěji. Když jsem v sobě po čtyřicítce znovu-objevila identitu queer člověka, tak to byl hrozně super pocit. Osvobozující a obrovský kreativní impulz. Moc si to užívám, ale bez zahrad nebo bez kontaktu s energií rostlin a květů, které sama pěstuju, bych asi nedovedla žít vůbec.
AT: Je to zaujímavé, lebo „na prvú“ človeka napadne, že queer, čiže sexuálna či rodová identita je niečo človeku bližšie, než činnosť, ktorej sa venuje.
BL: Ale to zahradničení pro mě není činnost, víš? To je prostě způsob obývání světa. Potřebuju mezi rostlinami být. Baví mě ten kreativní zásah, to, že si vytvářím svůj malý kousek přírody, který si upravím pro sebe. Pak už to sice není úplně příroda, ale pro mě jsou jednotlivé rostliny individua.
Třeba zahradníci, když navrhují nějaký prostor, tak tam mají ten a ten taxon, mají to jako hmotu, jako pigmenty, který používáš a pak z toho tvoříš obraz. Pro mě každá ta individuální rostlina je důležitá, koexistuji s nimi.
AT: Nedávno si v spolupráci s ďalšími autorkami (Marta Fišerová Cwiklinski, Nina Grúňová, Lucie Králíková) vydala knihu Hledání šlapanické víry, ktorá dokumentuje život a prácu šlapanického pestovateľa chryzantém Jana Dvořáka. Ako vznikol nápad skúmať osobnosť Jana Dvořáka?
BL: Celý projekt vznikl tak, že jsem si chtěla koupit zahradní odrůdy chryzantém, takový, který si pamatuju z dětství, že je pěstovala každá babka. Takový, co ti vykvetou na dušičky, nevymrznou, jsou vysoké a mají velké květy. Dneska to vlastně skoro není, protože všude máš multiflory v květináčích, který nejsou moc mrazuvzdorný a mají úplně jiný tvar. Jak jsem je hledala na internetu, tak jsem našla něco, čemu se říkalo šlapanické chryzantémy, a takhle jsem narazila na postavu šlechtitele chryzantém pana Dvořáka. Takže na začátku stála moje nostalgická touha najít rostliny svého dětství.
Důležitá postava je paní Marta Fišerová, která je jmenovkyně Marty Fišerové Cwiklinské (nejsou ale vůbec příbuzné). Ona pěstuje nejrůznější odrůdy chryzantém už skoro padesát let. Trochu se znala s Dvořákem, a po jeho smrti jí napadlo, že aby se z toho odkazu něco zachovalo, bylo by fajn ty odrůdy začít od kolegů sesbírávat. Kdyby ona nesesbírala aspoň některé, tak by ty jednotlivé odrůdy už tady vůbec nebyly, nebo možná by existovaly, ale lidé by neznali jejich identitu.
Takže tihle zahrádkáři s odkazem Jana Dvořáka pracují, ale je to spíš na komunitní úrovni. Mě ten příběh hrozně zaujal, tak jsem si říkala, že by bylo zajímavé kolem toho udělat celý umělecký projekt a posunout ty rostliny z kontextu zahrádkářského a zahradnického do uměleckého. Protože to ti dává možnost uvažovat o nich v úplně jiných kategoriích. Vidíš je jiným prizmatem, jako větší nebo hlubší kulturní hodnoty. Pozvednutím do umění rostlinám můžeš dát osobnost.
AT: Projekt pozostával z publikácie a výstavy v Dome umenia v Brne (oboje pod názvom Hledání šlapanické víry). Aký je vzťah medzi knihou a výstavou?
BL: Projekt byl zastřešený FaVU VUT v Brně jako projekt specifického výzkumu. Oficiálně byl rámovaný jenom jedním rokem, nakonec trval o něco déle. Výstava a ještě jedna doprovodná akce se odehrály na konci roku 2021, kdy byla sezóna chryzantém. Rešerše k publikaci jsme dělali v průběhu celého roku, ale finální texty vznikaly na přelomu roku 2021 a 2022. V podstatě nebýt výstavy v Domě umění, tak bychom neměli spoustu obrazového materiálu, protože publikace pracovala s dokumentací výstavy a performance. Kniha je částečně o Dvořákovi a částečně o výstavě, a pak je tam kapitola, která dává do širšího kontextu téma okrasných rostlin v kulturní imaginaci v západní kultuře, plus krátké rozhovory se zúčastněnými umělkyněmi.
AT: Aká bola tvoja úloha v celom projekte?
BL: Fungovala jsem jako kurátorka, nebo spíš něco jako koordinátorka a editorka. Sestavila jsem tým a pozvala i grafiky a fotografku, což je taky důležité, protože Polina Davidenko i Lukáš Dobeš měli při práci na knížce docela ústřední roli. Jsem strašně ráda, že to dělali oni. Pak jsem ještě pozvala Lucii Ferlíkovou, která dělala botanické ilustrace. Má pro to obrovský cit.
AT: Ako som videla, súčasťou výstavy boli ikebany.
BL: Vzniklo to tak, že Marta Fišerová Cwiklinski objevila na webu šlapanických zahradkářů zmínku o tom, že Dvořák spolupracoval se Sofu Teshigaharou, který byl ve své době velice známý mezinárodní umělec, spjatý i s Fluxem. Teshigahara v roce 1962 navštívil Brno a v Domě umění měl workshop o ikebaně, na který Dvořák poskytl svoje květiny. Marta se zkontaktovala s nadací Sogetsu, která dohledala Teshigaharův deníkový záznam, kde uvádí, že mu v Brně poskytli prvotřídní materiál na ikebany a byl velmi spokojený. Takže to byla taková japonská vsuvka, která měla základ v realitě.
Od toho se holky odpíchly a rozhodly se, že výstava, kterou udělají, bude inspirovaná ikebanou. Ale protože nikdo z nás to neumí a nejsme Japonci, tak je nutné to přiznat. Pracovaly s konceptem dekonstruované ikebany, který spočíval v tom, že vlastně porušovaly její pravidla. Tradičně třeba nemají být vidět kenzany, ty ježky, do kterých rostliny zapícháváš; mají být v úrovni tvých očí. A holky schválně zvolily to, že budou naopak nízko, že si k tomu klekneš a budeš to kontemplovat z jiné pozice a vnímat technickou stránku toho objektu. Nina, Lucie a Marta byly autorky ikeban i celého prostoru, udělaly takový scénický návrh. Nakoupily závěsy, do instalace se natočilo i instruktážní video, jak kontemplovat ty květy. Byla to komplexní věc, ale pojatá čistě esteticky. Nebyla tam žádná dokumentace k Dvořákovi ani Teshigaharovi. Jediné, co tam bylo, byla jedna obrovská tapeta s fotografií Poliny Davidenko, která znázorňovala fóliovník paní Fišerové s jejími chryzantémami. Je to nejkrásnější fotka, která z celé té dokumentace vznikla, ale bohužel paní Fišerové se pak nelíbilo, že ten její fóliovník je tam moc rezavý.
AT: Okrem chryzantém sú tvojou ďalšou kvetinovou vášňou kosatce. Už niekoľko rokov sa venuješ dlhodobému projektu Duhová zahrada. O čo v projekte ide?
BL: Cílem projektu je zbudovat zahradu na jednom z mých pozemků nad Kyjovem, kde vytvářím záhony kosatců poddruhu Iris Germanica, který má dnes možná kolem 100 000 odrůd. Sestavuji tematické záhonky, který pracují s názvy jednotlivých odrůd, jež jsou velmi extravagantní. Můžou sestávat z více než dvou slov, často tvoří celou větu, a promítají se do nich nejrůznější kulturní stereotypy (genderové, koloniální, atd.), ale zároveň některé jsou naopak velmi poetické, emocionální, příběhové. Shodou okolností jsem při svých internetových kratochvílích zjistila, že spousta těch odrůd se odkazuje chtěně nebo nechtěně k nějakému queer elementu. Říkala, jsem si, že by bylo srandovní udělat např. tematický záhonek, kde by byly shromážděny třeba všechny tyhle queer odrůdy, potom jiný, který by dekonstruoval nějaký sexistický stereotypy, další zase postkoloniální stereotyp, atd. A to byl vlastně impulz, proč jsem začala rozšiřovat svou sbírku kosatců.
Zatím jsem ve fázi, kdy mám vysázených už několik záhonků. Těch odrůd mám asi 120. Tím, jak názvy odrůd mohou sestávat z celé věty, se mi zatím podařilo udělat např. dvě autobiografické básně o lásce k mé současné partnerce.
AT: Táto vrstva bude návštevníčkam a návštevníkom viditeľná alebo to má zostať utajené?
BL: Vůbec ne, utajení by nemělo pointu. Ke čtení bude poskytnuta nějaká grafická vizuální mapka, kterou člověk buď dostane do ruky, nebo si ji stáhne na mobil. Podle té mapky si dekóduje sdělení. A může se pak bavit třeba nad tím, jak se fialový kosatec z roku 1983 jmenuje Feministka. A jiný Pretty Kitty (malý růžový kosatec). Zároveň na těch queer jménech je zajímavé, že v první vlně, v těch cca 50. letech, je v názvech odrůd frekventované slovo „gay“, které ale ještě tehdy nemělo tak obecně vnímaný queer kontext. Současní šlechtitelé už se k této tradici i hlásí, protože některé odrůdy z roku 2020 se jmenují třeba Drag Race nebo Gay Romance (od šlechtitele Paula Blacka).
Pointou té zahrady je mimo jiné vytvořit místo, které by bylo dedikované queerness. Zahrada je v otevřené krajině vedle polní cesty, je to veřejně přístupné místo. Naše krajina je většinou symbolicky překódovaná křesťanstvím (boží muka, kapličky atd.). Naopak všechna místa důležitá pro queer kulturu jsou v urbánním kontextu. Mým cílem je, aby něco podobného bylo ve volný krajině.
AT: V akom si teraz štádiu s týmto projektom a aké s ním máš ešte plány do budúcnosti?
BL: Výsadba se každým rokem rozšiřuje. Letos to, co jsem nasadila loni a předloni, poprvé rozkvete. Chci tam udělat takovou malou slavnost, uvést zahradu do života. Chtěla bych, aby to fungovalo jako místo setkávání zejména pro queer lidi z okolí. Je tam zahradní lavička, bylo by hrozně pěkný, kdyby si tam lidi třeba dávali rande.
AT: Nakoľko je pre teba dôležité, či sa tvoje aktivity odohrávajú v kontexte umenia a sú ako také rozpoznávané? Ako vnímaš vzťah medzi kontextom umeleckým a záhradníckym?
BL: Donedávna jsem se vnímala v rámci umění jako malířka. Celý tento projekt i kurátorství chryzantém je pro ně nová situace. Jsem hrozně ráda, že současné umění tu možnost nabízí. To, co dělám, není nic nového, protože pokračuju v cca 30leté tradici participativního umění. Navazuje to i na starobylé koncepťáky ze 60. let. Formálně je to nové tím, že nepracuju s textem na papíře, ale že sdělení kóduju o stupeň dál přes květiny. Zahradní architekt takhle nikdy uvažovat nebude. Vždycky tomu dá estetickou formu, která musí projít skrz nějaký profesní standardy. Shrnula bych to tak, že v momentě, kdy pracuju na svý kosatcový zahradě, se věnuji uměleckému projektu, a v momentě, kdy se přesunu o kilometr dál, kde hrabu seno nebo vyřezávám nálety, tak vím, že dělám ochranářské managementové opatření.
AT: Máš pocit, že tá práca má väčšiu hodnotu, keď ju robíš ako umenie, než keď ju robíš ako ochranárstvo alebo záhradníčenie?
BL: To je dobrá otázka, taky si ji kladu. Do té doby, než jsem přišla s kosatcovým projektem, neuvažovala jsem o své zahradnické praxi jako o něčem uměleckém. A pořád bych řekla, že to rozlišuju podle svého záměru. Umělecké výstupy mají spíš osvětový a výpovědní charakter. V ochranářství musíš dosáhnout hmatatelných výsledků, musíš to dělat dlouhodobě, a je to ještě mnohem větší závazek.
AT: V umení je možno väčšia voľnosť a ľahkosť. Keď sa prepája s oblasťami, ako napríklad ekológia, geológia, archeológia a pod., tak si ten umelec*kyňa môže dovoliť byť v danej oblasti amatér*ka.
BL: Ano, na konferenci zahradních architektů by se mému projektu asi všichni vysmáli. Pro mě přínos umění spočívá právě v tom, že ti dovoluje překračovat hranice. A taky vnáší do věcí lehkost a poetičnost.
AT: Máš okrem týchto tém rozpracovanú aj nejakú novú, ktorá súvisí so záhradníčením?
BL: Ano, zase je to další specifický výzkum s našimi studujícími a přizvanými antropoložkami. Je to projekt o guerrila gardeningu. Výstupem bude fotografické zmapování a zmapování praktik a uvažování lidí, kteří se v Brně guerrila gardeningem zabývají. Našim záměrem je zjistit, jak lidé uvažují o tom, když takto vstupují do veřejného prostoru.
