Příprava výstavy Laktismus v jeruzalémských ateliérech Art Cube byla přerušena
událostmi 7. října 2023. Od té doby válka pokračuje. Po týdnu v Jeruzalémě se
umělci museli vrátit do Prahy a nám trvalo několik týdnů, než jsme dokončili
instalaci výstavy.
Válka začala 7. října na jižní hranici Izraele a později se rozšířila na severní
hranici i pásma Gazy a její důsledky rezonují celým světem. Násilí, nenávist,
rasismus a antisemitismus se znovu objevují a jsou na vzestupu. Lidská
společnost se polarizovala a zdá se, že příliš mnoho žen a mužů zapomnělo, jak
být k sobě lidští. Složitá a mnohostranná realita života se v jádru konfliktu
denně redukuje na prázdná hesla, která zakrývají zvěrstva a činí nás vůči nim
slepými.
Zvěrstva spáchaná Hamásem na civilním obyvatelstvu, zabíjení, znásilňování,
mrzačení žen, dětí a dospělých, stovky unesených lidí, jejichž osud je neznámý.
V přímém přenosu jsme svědky bolesti a strádání civilního obyvatelstva v Izraeli
i Gaze, statisíců vysídlených lidí ze severního Izraele a jihu bez domovů a
stability, každodenního bombardování, statisíců vysídlených v Gaze, utrpení a
smrti bezmocných občanů, dětí a celých rodin zavalených válečnou zkázou.
Dokonce i členové globálních levicových organizací, organizací pro práva LGBT,
feministických skupin i akademici po celém světě, které jsme považovali za své
partnery v boji za lidská práva a sociální spravedlnost, ti všichni jsou slepí a
mlčenliví vůči masakru, znásilňování a teroru, pokud jsou namířeny proti Židům.
V tomto pekle se může představa návratu ke kultuře a umění zdát obtížná. Ale
pamatujme na sílu umění a schopnost jeho tvůrců sjednocovat a scelovat nás z
hloubi našeho bytí a otevírat okno představivosti a myšlenkám, které vrátí
našim duším naději.
Naší první aktivitou byly výtvarné dílny pro mnoho evakuovaných dětí a rodin
přijíždějících do Jeruzaléma. Postupně jsme si uvědomili, že jim můžeme
nabídnout bezpečné místo k setkávání s uměním i sebou samými.
Téma výstavy jsme vnímali jako velmi aktuální pro současný život a uvědomili
si, že může nabídnout naději pro život po skončení konfliktu. Byli jsme
odhodláni pokračovat navzdory problematické přípravě výstavy bez fyzické
přítomnosti umělců. Utopické myšlenky Moyzes a Yaffeho nabízejí lék na
sociální a environmentální nespravedlnosti a zdá se, že jej nyní potřebujeme
více než kdy jindy. Tyto představy můžete zavrhnout jako naivní sny, ale
nabízejí možnost, pokud se rozhodnete pro život a jiný směr.
Svět 21. století stále řídí a vedou muži. Brutálních následků násilí páchaného
muži na ženách, dětech i seniorech jsme bohužel v poslední době byli svědky.
Nové monoteistické náboženství navržené Moyzes a Yaffem přináší vedení žen.
To umožňuje prostřednictvím sítě sociálních vztahů nápravu sociálních a
environmentálních nespravedlností, které muži způsobili světu. Ženy jako
dárkyně života budou moci vést jinou společnost. Tu, která bude
upřednostňovat život před idejemi a inkluzi před polarizací a separací.
Inspirací pro ideu ženské síly zmiňovanou na výstavě byla Yaffeho rodina. Jeho
židovská prababička si ve Starém jeruzalémském městě během 20. letech 20.
století zvolila život a nakojila dítě své zubožené arabské sousedky, jejíž manžel
byl zabit v bojích předcházejících Velkému povstání. Zatímco muži mezi sebou
bojovali na etnických bitevních polích, ženy si zvolily život. Vytvořili sociální síť
založenou na jejich přirozené péči a starostlivosti.
Můžeme si jen představovat, jak by vypadal svět vedený mnoha ženami.
Výstava Laktismus, stejně jako většina prací Tamary Moyzes, pramení z
traumatu holocaustu. Moyzes je ve svém umění a aktivismu motivována
obavou a příslibem, že utrpení, které postihlo její rodinu během holocaustu, už
nikdo jiný nezažije. Živoucím příkladem je její pražská Artivist Lab Gallery, která
nejen že dává prostor menšinám a uprchlíkům, ale prostřednictvím
rezidenčních programů pro umělce zachraňuje “umělce v nouzi” z ozbrojených
konfliktů a válečných zón. Galerie dosud hostila čtyři umělkyně, včetně jedné z
Ukrajiny.
Zůstat člověkem, když je okolní svět tak krutý, je náročný úkol, ale musíme
zůstat lidští a schopni empatie, respektu a náklonnosti ke všem lidským
bytostem bez ohledu na jejich odlišnosti. Na životě záleží, na každé jeho formě.
Teď je čas bojovat za naši lidskost, za práva žen, právo každého člověka na život
a zajistit mír a bezpečí pro naše blízké a lepší budoucnost pro naše děti. Právě
volba života nás vede k tomu, abychom výstavu věnovali setkání těch, kteří
dnes v Jeruzalémě žijí – židů, muslimů, křesťanů, místních i imigrantů a posílili
pouta mezi námi, abychom se mohli setkávat jako lidské bytosti v našem
malém kousku božství a vážit si každého lidského života.
K výstavě vyšel rozhovor s jednou z vystavujících Tamarou Moyzes, který je k přečtení zde.
————————————————–
ENG version
The preparation of the exhibition Lactism in the Art Cube studios in Jerusalem
was interrupted after the events of 7 October 2023. Since then, the war has
gone on. After a week in Jerusalem, the artists returned to Prague, and it took
us several weeks to complete the exhibition installation.
The effects of the war that began on 7 October on Israel´s southern border and
later spread to the northern border and the Gaza Strip are being felt around
the world. Violence, hatred, racism and anti-semitism continue to rise and
resurface everywhere. Human society has become polarised, and too many
men and women seem to have forgotten how to be human to one another. The
complex and multi-faceted reality of life at the heart of the conflict is being
reduced daily to hollow slogans that erase the atrocities and make us blind to
them.
The atrocities committed by Hamas against the civilian population, the killings,
the rapes, the mutilations of women, children and adults, the hundreds of
kidnapped people whose fate is unknown. All this is happening while we
witness the pain and hardship of the civilian population in both Israel and Gaza,
hundreds of thousands of displaced people from northern Israel and the south
without homes and stability, daily bombings, hundreds of thousands of
displaced people in Gaza, and the suffering and death of helpless citizens,
children and entire families buried under the destruction of war. Even global
left, LGBT rights and feminist organisations and academic researchers around
the world, who we considered our partners in the struggle for human rights
and social justice, have revealed their blindness and silence to the massacre,
rape and terror when it is directed against Jews.
When facing this hell, it may seem very difficult to imagine the possibility of
turning to culture and the arts. But we remember and recognise the power of
art and its creators to unite people, to unite us from the depths of our being,
and to open a window to imagination and ideas that restore hope to our souls.
Our first activities were art workshops for the children and families of the many
evacuees arriving in Jerusalem. Gradually, we realised that we could offer them
a safe place to meet each other when meeting art.
We realised how relevant the exhibition´s theme was to current life and how
it could offer hope for life after the conflict. We were determined to go
ahead, despite the difficulties of organising the exhibition without the
physical presence of the artists. Moyzes and Yaffe´s utopian ideas offer a
balm to heal social and environmental injustices, and it seems we need it now
more than ever. You can dismiss these ideas as naive dreams, but there is a
possibility if only we choose life and a different path.
The world of the 21st century is still run and led by men, and sadly, we have
recently seen the brutal consequences of male violence against women,
children, young and old. The new monotheistic religion proposed by Moyzes
and Yaffe offers female leadership based on a network of social relationships
capable of bringing social and environmental correction to the injustices men
have inflicted on the world. Women, as life-givers, will be able to lead a
different society, one that values life over other ideas, and complex concepts of
inclusion over polarisation and separation.
The idea of women´s power in the exhibition was inspired by Yaffe´s family. In
the 1920s, in the Old City of Jerusalem, his Jewish great-grandmother chose life
and nursed the baby of her Arab neighbour, who was in need after her husband
was killed in the fighting that preceded the Great Revolt. While the men fought
each other along ethnic lines, the women chose life. They created a social
network based on their natural power of care and concern.
We can all imagine what would happen if the world were led by a diversity of
women.
The exhibition Lactism, like much of Tamara Moyzes´s work, has its origins in the
trauma of the Holocaust. In her art and activism, Moyzes is motivated by the
concern and promise that what happened to her family in the Holocaust will
not happen to anyone else. A living example of this is her Prague-based Artivist
Lab Gallery. The gallery not only gives a voice to minorities and refugees.
It also provides mobility and rescues artists in needs from conflict and war
zones through artist residency programmes. So far, the gallery has hosted four
female artists, including one from Ukraine.
Remaining human when the world around us is so brutal is a demanding task
but we must remain human and capable of empathy, respect and affection for
all human beings, regardless of their differences. Life matters, all forms of life
matter. Now it´s time to fight for our humanity, for women´s rights, for the
right of every human being to live and to ensure peace and security for our
loved ones and a better future for our children. It is the choice of life that leads
us to dedicate the exhibition to a human encounter between all those who
live in Jerusalem today, Jews, Muslims, Christians, immigrants and locals, and to
work to strengthen the bonds between us so that we can meet as human
beings in this small piece of the divine and value everyones life.
