Tamara Moyzes měla se svojí instalací „LAKTISMUS“ zahajovat letošní ročník nejvýznamnějšího jeruzalémského festivalu současného umění Manofim. České centrum Tel Aviv a Český Dům Jeruzalém se na přípravách výstavy od začátku podíleli a byli partneři letošního ročníku festivalu. Do jeho přípravy však vstoupil teroristický útok ze 7. října. Konání festivalu v plánovaném termínu bylo zrušeno a přesunuto na neurčito. Prostory výstavy se však pod vedením organizátorů proměnily na místo setkávání a arteterapeutických workshopů. Ty jsou určeny především pro přeživší útoku a další Izraelce, kteří museli v důsledku konfliktu opustit své domovy a přestěhovat se do Jeruzaléma. České centrum Tel Aviv a Český dům Jeruzalém finančně podpořili konání workshopů.
O celé situaci jsme si popovídali přímo s Tamarou Moyzes.
Popiš, prosím, co je to festival Manofim a jaká byla Tvoje a Shlomiho role na letošním ročníku.
Naše samostatná výstava „LAKTISMUS” měla zahájit galerijní sezónu v jednom z nejprestižnějších prostorů současného umění v Jeruzalémě The Art Cube Artists‘ Studios. Zároveň ale měla v pátek 27. října 2023 slavnostně otevřít festival současného umění Manofim, největší a nejvýznamnější pravidelnou událost tohoto typu v Jeruzalémě, která má tisíce návštěvníků a účastníků każdy rok. Díky jeho podpoře se nám pro naši výstavu a doprovodný program podařilo získat i příspěvek v rámci programu mobility nadace Anna Lindh Foundation.
O čem pojednává vaše instalace?
Laktismus je nové monoteistické náboženství, které je výplodem naší fantazie a zároveň slouží jako model lidských vztahů a sociální organizace. Zaměřuje se na spojení mezi různými ženami z celého světa, jeho bohyně matka Laktéria představuje existenci společnosti bez genderových rozdílů, geopolitických, či náboženských a kulturních hranic. Laktéria živí komunitu prostřednictvím podzemní sítě zvané mycelium (vegetativní část hub sestávající z kořenů). Shlomi a já jsme se inspirovali zásadní rolí mycelia v ekosystému, kde každé houbové vlákno závisí na celku a slouží mu. Na výstavě mycelium představuje novou, ženskou, bezmeznou sociální strukturu, matrici příbuzenských vztahů, péče a výchovy bez ohledu na etnicitu, náboženství či geografické hranice.
Jak do příprav a do celého festivalu zasáhl teroristický útok ze 7. října?
Ještě 6. října nás Honza Štern, ředitel Českého centra Tel Aviv, odvezl do Jeruzaléma, kde jsme druhý den měli začít instalovat nasi výstavu. Přesně v 8:30 ráno mě ale vzbudily sirény. Vytáhla jsem manžela a syna z postele a utíkali jsme do druhého patra, které je v případě, že byt nemá kryt, při raketových útocích nejstabilnější. Takto jsme se poprvé v našem pronajatém bytě setkali s našimi novými sousedy. Z médií a také od blízkých jsme pochopili, že se nejedná o běžný útok, ale že je situace mnohem vážnější. V Jeruzalémě byl vyhlášen zákaz vycházení. První den jsme slyšeli pod bytem i střelbu. Nejprve jsme mysleli, že pochází z kontrolního bodu Kalandia, kde byly hlášeny nepokoje, ale ten byl od našeho bytu daleko. Já a syn jsme se dostali domů repatriačním letem 11. října, manžel odletěl o den později. Termín otevření festivalu Manofim byl odložen až do odvolání. Izraelské ministerstvo kultury prohlásilo, že minimálně do listopadu se ruší či posouvají všechny plánované akce. The Art Cube Artists‘ Studios a organizátoři festivalu na nastalou situaci zareagoval velmi rychle.
Jaké aktivity se v rámci výstavy chystají v následujících dnech?
Paradoxně až po našem příjezdu do Prahy, navzdory neustálým sirénám a bombardování, se naše kurátorky rozhodly, že výstavu začneme instalovat online. Já a Shlomi jsme nejprve byli naprosto zoufalí a pokládali jsme si legitimní otázky: Jakou roli má umění v období války? Má vůbec smysl pokračovat? Na začátku jsem pociťovala velkou frustraci, ale pokračovala jsem v instalování kvůli naší kurátorce Lee He a hlavní manažerce festivalu Michal. Pochopila jsem, že je pro ně velmi terapeutické a důležité pokračovat. Ale jakmile jsme si začali povídat o tom, že v prostorách výstavy bude následně realizována série navazujících doprovodných programů zaměřených na mezikulturní dialog a především arteterapeutických workshopů pro přeživší teroristického útoku ze dne 7. října (mnoho z nich bylo z bezpečnostních důvodů přesídleno právě do Jeruzaléma), začalo mi nejen lidsky, ale I konceptuálně připadat, že to, co děláme, dává naopak maximální smysl. Výstavu jsme dokončili 11. listopadu a hned následující den The Art Cube Artists‘ Studios a kurátorka Lee He zorganizovaly vernisáž. V jejím rámci se v naší expozici uskutečnilo setkání místní organizace Sulha (Odpuštění), což je sdružení Židů, Arabů, Izraelců a Palestinců, která se snaží rozvíjet kulturu soužití, jde o mírový projekt usilující o uzdravení a smíření.
Pro mě byl nejdojemnější zážitek vidět fotografie z mé vlastní vernisáže v Jeruzalémě (které jsem se kvůli přetrvávající válce nemohla zúčastnit), a to právě kvůli všem těm úžasným lidem, kteří v období války projevili vůči sobě navzájem lidskost a humanismus a kteří navzdory přetrvávající válce byli ochotni spolu sdílet svůj strach a přání žít vedle sebe v míru. Tehdy jsem si řekla, že pokud je někdo schopen mírového jednání, tak jsou to lidé, kterých se samotný konflikt přímo týká, a ne ti, kteří ho mají akademicky nastudovaný, či ti, kteří ho znají pouze z médií. Je snadné se radikalizovat, pokud se nebojíte o život vlastních dětí. Je snadné být aktivista, jehož aktivismus se omezuje na komentáře na sociálních sítích. Nejvíce mě osobně potěšilo, že na vernisáž přišla i izraelsko-palestinská umělkyně a moje blízká přítelkyně Hannan Abu Hussein, jež je vedle kurátorky Lee He či manažerky festivalu Michal jednou z dvanácti úžasných žen a osobností ztvárněných bohyní Laktérií.
