CREEPY TEEPEE JAKO OZVĚNA BUDOUCNOSTI by

by 11. 1. 2024

No Racism / No Sexism / No Homophobia / No Transphobia. World Wide Weird. Creepy Teepee není ani tak festival, jako spíš záležitost komunitní, zaznívalo a zaznívá od kolektivu organizátorů této dnes již legendární akce. Každoročně už přes deset let patří druhý červencový týden v Kutné Hoře právě Creepku. Ojedinělý multižánrový hudební festival doporučují k návštěvě zahraniční média, jako jsou Dazed, Pitchfork nebo například The Guardian. Právě účastnictvo ze zahraničí dnes tvoří osmdesát procent skladby návštěvníků. Pramenů, z nichž se vyživuje magická přitažlivost Creepy Teepee a které nutí mnohé, včetně mě, se vracet, je hned několik.

Poprvé jsem na festival Creepy Teepee zavítala, když jej otevírala brána s nápisem Lorec na průčelí, která vedla na prostorný dvůr bývalého měšťanské pivovaru. Dostala jsem se sem částečně omylem, v rámci české části programu jsme zde hráli s mojí tehdejší punkovou kapelou. Prvotní nejistota, podpořená pocitem, že sem zas až tak nezapadneme, byla naštěstí velmi záhy pryč. Z prvotního plánu okouknout kus večerního programu a pak se nějak vrátit do Prahy sešlo. Sonický švédský stůl, který se v noci změnil v jeden dlouhý rave, nás přesvědčil a odjížděli jsme až další den pozdě v noci. A já se začala pravidelně vracet. Kromě přehršle rozmanitých zážitků a jedněch z nejlepších afterparties jsem si totiž každý rok odvezla spoustu nových hudebníků a hudebnic, jejichž tvorba mě často doprovází dodnes. 

Počátky festivalu se začaly psát pár let předtím, než jsem se v jeho kulisách objevila poprvé já. Na jaře 2009 došel za jedním z členů dnešního kolektivu CT, malířem Jakubem Hoškem, tehdejší šéfkurátor kutnohorského GASKu Ondřej Chrobák s prosbou o sestavení programu pro hudební část kulturního festivalu. Ten se měl konat u příležitosti znovuotevření této instituce. Tehdy už pět let fungoval kolektiv A.M.180, pod jehož hlavičkou Hošek společně s dalšími organizoval koncerty zahraničních interpretů a interpretek napříč žánry i uměleckými obory.  

Šest festivalových dní a nocí vytyčilo pomyslný horizont, po kterém se v následujících letech bude pořadatelský tým ve složení Štěpán Bolf, Jakub Hošek a Nik Timková ubírat a zároveň jej překračovat. Směsice interpretů a projektů, kteří se objevili na nádvoří Jezuitské koleje, byla vybírána z výkladní skříně tehdejší nezávislé scény – zahraniční i tuzemské. V Česku se tak během jednoho týdne zastavila dnes již zavedená jména, jako jsou HEALTH, Bill Callahan, Oneida či Final Fantasy. Z lokálních si zahráli například producent dné, písničkář Mon Insomnie (nyní Black Tar Jesus), Pavilon M2 a projekty I love 69 Popgejů nebo Like She, provázané s Fakultou umění Ostravské univerzity. 

Sepětí s GASKem ovšem nemělo dlouhé trvání. Ve vedení galerie došlo po dvou letech k výměně na ředitelském postu, na který měla nastoupit Jana Šorfová, podezřelá z pagiátorství. Ondřej Chrobák i se svým týmem na protest odešel. Spolu s jeho odchodem rozvázalo spolupráci s touto institucí i Creepy Teepee a rozhodlo se pokračovat na vlastní pěst, bez ochranných křídel GASKu. Místo lokace – Kutná Hora – nicméně zůstalo. Vstup na třetí ročník tak už vedl skrz onu zděnou bránu bývalého měšťanského pivovaru. 

Ani zde se nenacházela konečná destinace. V kdysi vybydleném pivovaru se, spolu s odprodejem soukromému vlastníkovi, opět navázalo na tradici vaření piva a celá nonkonformní seance se přesouvá podruhé. Jako úkryt poslouží objekt bývalého družstva ovocnářů Vitamína. Před dvorem chátrající hospodářské budovy se i tentokrát rozkládá malý parčík, zdánlivě se nic nezměnilo. I Vitamína nebyla trvalá, po dvou letech celé CT zakotvuje v samém historickém srdci města. Rok před pandemií se na dvoře Církevního gymnázia tyčí hlavní stage, zatímco ta klubová se obsadí prostor zrušeného sekáče naproti škole a obskurní disco club Jáma. 

Organizátoři zdůrazňují, že Creepy Teepee by se mohlo odehrávat v jakémkoliv městě v Česku, záleží totiž na tom, kdo ho dělá a kdo na něj jezdí. Pořádat ho v Kutné Hoře byl spíš momentální spontánní nápad. Roli zde sehrála i blízkost Prahy a především letiště, odkud na festival míří velká část vystupujících. Provázanost s tímto středočeským městem tak zatím trvá a spletité kutnohorské uličky ubíhající do kopce starého centra jsou pro obě skupiny jednou z neoddělitelných čarovných esencí festivalu. Nic samozřejmě nemusí trvat věčně.

Při loňském ročníku se narychlo hledala provizorní lokace, protože v areálu gymnázia probíhala jiná akce. Radnice při nouzovém zařizování nového místa nevyšla organizátorům vstříc, když na poslední chvíli odmítla pronajmout park pod Vlašským dvorem. Tehdejší starosta Josef Viktora za důvod označil hlasitou hudbu a rušení nočního klidu v centru města. Minulý ročník tak z části doputoval na soukromou louku v Sedlci, jedné z okrajovějších částí Kutné Hory. 

Právě unikátní kouzlo Kutné Hory přispívá, kromě eklektického line-upu, k tomu, proč se na Creepy Teepee tolik lidí z řad diváctva i umělců a umělkyň opakovaně vrací. Gotikou protkané staré centrum a nálada malého českého města se všemi klady i zápory patří k oněm nesmazatelným vzpomínkám a nepřenositelným zážitkům, které jsou v souvislosti s Creepy Teepee často zmiňovány. K nim může patřit výprava za bizarním lustrem z lebek a kostí v místní kostnici, kam se dávno nepotřebují nechat zavést jen metalové kapely, stejně tak jako klasická ilustrativní historka producenta Pictureplanea, který patnáct minut po vystoupení z auta dostal pokutu za špatné přecházení ulice. Srážka s realitou, jakých je každý rok dostatek. Místní jsou ohledně akce rozděleni na dva tábory. Jeden se na každoroční přehlídku experimentální hudby a návštěvníků z půlky Evropy těší, popřípadě mu nijak nepřekáží, festival podporují a často se na něco z programu přijdou podívat. Ten druhý pak částečně ruší hlasitá hudba nebo na příval excentrických a extravagantních návštěvníků a návštěvnic pohlíží s nevraživostí. V rozměru sídla velikosti Kutné Hory jsou tyto třecí plochy možná o něco výraznější, než je tomu v jiných městech, kde se konají i podstatně větší akce. 

Festival bez headlinerů i backstage. Creepy Teepee samo sebe vnímá především komunitně, snaží se vytvářet kolem sebe nové vazby, ať už mezi umělci a umělkyněmi, kteří na událost zavítají, nebo i mezi vystupujícími a návštěvníky. Jejich složení se postupně obměňuje, těch co jezdili od začátku, postupně ubývá, přirozený proces o kus postrčila nedávná pandemie covid-19. Přitažlivost line-upu i svébytná energie festivalu zároveň přivádí každý rok stále nové mladé návštěvnictvo a omezená kapacita festivalu se naplní. Především účastníky ze zahraničí, v posledních letech je jich zhruba mezi sedmdesáti a osmdesáti procenty. Dává to smysl, kurátorský výběr z aktuálních hudebních trendů servíruje vedle tvůrců a tvůrkyň z okrajových žánrů i etablovaná jména na tenké hranici s globálním mainstreamem, která zároveň zatím nemají v Česku dostatečně širokou fanouškovskou základnu. Plejáda vystupujících ze zahraničí, kteří se často objeví jen zde v rámci takzvaného fly inu, tak magneticky přitáhne účastníky z celé Evropy. 

– 

Za kým a za čím se tedy všichni do Kutné Hory vydávají? Během uplynulých let se povedlo přivést sem výrazné představitele a představitelky žánrů napříč celý spektrem, symbolizující to aktuální, co se v ten daný moment v nezávislé a „divné“ hudbě děje. V minulosti se několikrát potvrdilo, že organizátorský tým má čich vytáhnout budoucí hvězdy, jako tomu bylo u vystoupení Archieho Marshalla aka King Krulea. Kolonky do whislistu interpretů se dříve plnily z tipů respektovaných hudebních blogů či magazínů, v dnešní době je nahradily sociální sítě, lovení v hlubinách Soundcloudu i doporučení od umělců a umělkyň, kteří branami Creepy Teepee prošli dřív. Mnozí z nich se opakovaně vracejí, kromě Picturapleana třeba queer star Yves Tumour. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že se Creepy Tepee profiluje směrem k elektronické hudbě a jejím nejobskurnějším odnožím, podíl jejích zástupců je rok od roku vyšší. Pochopitelně, elektronická hudba rychleji a organičtěji zvládá reagovat na nové impulsy, změny i témata. I tak se organizátoři snaží při sestavování programu udržovat rozmanitost a mnohovrstevnatost programu, propsat do něj lásku k devadesátkovým emo/screamo kapelám i indie kytarovkám. I u zdánlivě vyčpělých, tradičnějších žánrů se jedná o kapely, které se snaží posouvat hranice možného, jako jsou newyorští noisepunkáči Show Me The Body nebo jedna z předních kapel respektovaného nezávislého labelu Sacred Bones, Destruction Unit. Schopnost překračovat hranice ale samozřejmě netkví pouze v extrémních projevech a stěnách hypnotického i drásavého hluku. Na Creepy Teepee bylo možné si v komornější atmosféře užít i vystoupení klavíristy a skladatele Lubomyra Melnika, skladatelky Cateriny Barbieri nebo harfenistky jménem Leya. 

Sacred Bones patří mezi vydavatelství a kolektivy, jejichž zástupci a zástupkyně pravidelně pomrkávají z line-upu, z jejich stáje ovšem zatím nikdy nevyjel žádný komplexnější výsadek. Sevřenější prezentaci si odbyl švédský Drain gang, čili parta okolo rappera a umělce Jonatana Leandoera aka Yung Leana a jeho vydavatelství YEAR0001, proměnlivý a akční dánský kolektiv Posh Isolation nebo berlínský label PAN. Věrozvěsti se na pódiu pod širým nebe střídají a promíchávají v nečekaných souvislostech. 

Post-blackmetal vyklízí místo pro katalánské autotunové rapperky nebo hypnagogického génia Deana Blunta, aby další den odpoledne odjistila politicky angažovaná dvojice Pelada či Calvin Harris, zakladatel legendárních Beat Happening a především hlavní postava stále fungujícího indie labelu K Records. I když Creepy Teepee sází na to nejnovější a snaží se objevovat čerstvá jména, zahrnuje každoročně i „zasloužilé“, ale stále relevantní umělce a umělkyně. Nejednou tak vedle sebe staví tvorbu, která v rámci časové osy hudebního vývoje mnohdy vychází jedna z druhé. V reálném čase se tak dá sledovat přetváření a modifikování kánonu do všech směrů a všemi dostupnými způsoby.

Festival Creepy Teepee 2018, hudební performance, foto: Ivan Svoboda, archiv Creepy Teepee.

Vedro, hutný vzduch prosycený vlhkostí, pot odkapávající ze stropu. Ulepené dlaždice na podlaze se snaží udržet tanečníky při zemi nebo je aspoň trochu vyzout z bot. Celonoční parties, jedna z nejoblíbenějších součástí festivalu, jsou finálním lakmusovým papírkem, který ukazuje metamorfózy současných hudebních trendů. Každý ročník se tak dunění z hlubin klubu nese v jiným rytmech. Ponor, který jednou určovaly dekonstruované post-clubovice, když pulty přebral na téměř nekonečnou šichtu mexický kolektiv N.A.A.F.I., vede přes reaggetonové riddimy a končí až u současných odlesků hyper popových kolovrátků. 

Právě hyper popových  zastoupení na loňském ročníku bylo trnem v oku některým návštěvníkům. Oprašování postupů a východisek mainstreamu nultých let v zrychlené a přiznaně chytlavé formě a pohrávání si s nimi je pro mnoho mileniálů a starších nepochopitelné až neskousnutelné. Hyper pop, respektive glitchcore a další alternativní odnože, jsou nicméně posledních pár let na vrcholu, bouchly především díky sociální síti TikTok. 

Kdysi tak klub ovládla už zmíněná mexická úderka z N.A.A.F.I., chvíli před nimi Kane Groceries, Black Kray a jejich Goth Money Records s dvouhodinovou přehlídkou, která přikovala k parketu všechny, včetně americký metalistů Old Soul. Jejich kytarista si tehdy celé jejich vystoupení bez hnutí natočil na mobil, letos by mu v paměti telefonu uvízl spíš záznam showcasu v pandemii vzniklého kolektivu Club Cringe. Jeho součástí jsou i Frost Children, kteří spolu s Hannah Diamond patří právě k těm výraznějším tvářím nezávislého odstínu hyper popu. 

Prolinkování tohoto žánru s LGBTQ+ komunitou i témata spojená s dystopií pozdního kapitalismu, vyrůstání v plně digitálním světě nekonečného toku informací, zrcadlících se v pochmurných, úsporných a chytlavých textech, to vše je zároveň pro mladé posluchače přijíždějící na Creepy Teepee aktuální a atraktivní. Právě politické a radikální podhoubí kontextuálně zapadá do ideového rámce festivalu, který se odráží v heslech zmíněných v úvodu. Vystupující tak kromě zvukové radikality často spojuje i radikalita politická. Buď obsažená přímo v tvorbě samotné, jako je tomu u skladatelky Holly Herndon, nebo rámující umělecké výstupy širším způsobem. Zmínění N.A.A.F.I. společně s pan-africkým NON Records v polovině desátých let usilovali o „dekolonizaci danceflooru“ a volali po rozvolnění pevného sevření klubové kultury Západem. 

Zahraniční hudební diverzita je zastoupena pestře, projektů reprezentujících lokální nezávislou scénu však s postupem let ubývá. V počátcích festivalu plnily české kapely třetinu programu, v současnosti už je to pouze zlomek původního počtu. Česko mělo vždy pověst velmoci malých, povětšinou DIY festivalů, žánrově tematicky vyhraněných a zaměřených právě na lokální scénu. Na tu se po vypuknutí pandemie obrátily i střední a větší festivaly, protože část zahraničních hostů byla nedostupná. Výraznější nezávislá jména tak začala pomalu sklouzávat do spirály, kde v různých obměnách během léta objela 4–5 obdobných festivalů, a tím pádem se přirozeně dostala mimo radar Creepy Teepee, které až svéhlavě trvá na jisté neokoukanosti. 

I přesto je z čeho vybírat, sítem organizátorského týmu však v poslední době nepropadl nikdo z mladších tvůrců a tvůrkyň. Za minulé dva ročníky můžeme zmínit Mata213, hudebníka provázaného s pražskou AVU, nebo Amelii Sibu, kvůli tomu, že na své letošní desce vykročila z vlastního stínu melancholické písničkářky. Oba interpreti jsou už na domácí scéně zavedení, tuzemská tvorba je však ve svém hudebním podzemí v posledních letech živější a plodnější. Přichází nová generace tvůrců a tvůrkyň operujících na komunitní a kolektivní bázi, která by zvládla odřídit část klubové afterparty. 

Organizátorský tým zohledňuje v tomto případě fakt, že do Kutné Hory proudí především zahraniční publikum na vystoupení zahraničních hostů a nechtějí dělat z festivalu showcase lokální scény. Rozhodnutí, které se dá chápat, nicméně při tvoření globální komunity je zároveň prospěšné začleňovat místní hudební komunitu, která se kolem festivalu po letech shlukla.

Absence zvučných headlinerů se sice postupem času vytratila, každý rok se vycizeluje pár hlavních hvězd festivalu, Creepy Teepee se nicméně podařilo vytvořit místo, kam se dá přijet i na slepo a svěřit plnou odpovědnost za své posluchačské a party zážitky do rukou pořadatelů. Přehlídce aktuálního hudebního dění, i když na ni pochopitelně vyráží i lidé pracující v hudebním odvětví, se úspěšně daří vyvarovat se pachuti showcasových festivalů a účelného networkingu. Vazby a kontakty vznikají přirozeně. 

Creepy Teepee, festival, který byl dělán zpočátku víceméně na koleni a za nímž stojí pouze malý okruh lidí, si po letech své existence získal stabilní ohlasy v zahraničí. I když mainstreamová média, i řada kutnohorských, nahlíží festival především skrz jeho diverzní a rozličné návštěvnictvo v extravagantních outfitech, nabourávající společenské a genderové normy, a pro mnohé je spojen s divokými afterparty okořeněnými substancemi, vždy šlo především o objevování a koncetrované posluchačské zkušenosti. Za léta fungování se sice akce – jako vše – proměňuje a také stárne, pořád ale ještě poměrně věrně reflektuje současné dění a zprostředkovává silné a často nečekané hudební zážitky. 

Nik Timková a Jakub Hošek, vizuál Creepy Teepee Do Not Harm, 2019.

 

More stories by

Judita Císařová