Jsme zvyklí, že bienále nás mohou překvapit, nebo dokonce i vyvést z míry. Pod pojmem bienále si totiž většina diváků, ať již uvědomělých, nebo „běžných“, představuje pompézní šarádu, kde je vidno, že kapitál převládá, a kde musí prostorové začlenění splňovat monumentalitu, a to vše doslova bije na poplach. Bienále neřeší ekologický dopad svého zatížení, aspoň doposud tomu tak většinou nebylo. Překvapení tedy může přijít tehdy, pokud tyto strategie a nové cesty směřují přesně opačným směrem –, protože se obecně zamýšlíme nad snižováním těchto grandiózních velikostí, a nejen to. A takové přesně bylo bienále v Helsinkách, které uspořádalo svůj druhý ročník. Již samotné Finsko nestojí ve středu výtvarné mapy, kam se slétávají veškeří odborníci světa, jako jsou třeba Londýn, Benátky, Basilej či Kassel. Právě proto mě zajímají „ty“ intimnější, menší a lokální záležitosti. I formáty svou rozlohou více odpovídají naší velikosti, a mohou tím pádem lépe inspirovat nejen českou uměleckou scénu. Aktuální druhý ročník byl kurátorovaný Joasiou Krysy spolu s dalšími pěti vyzvanými subjekty / institucemi / platformami, které sama vybrala pro spolupráci.
Co kvituji, byla kvantita děl, kterých bylo poměrně málo, tudíž vás neutloukla a respektovala prostor v přírodní scenérii. Měli jste možnost díla si řádně prohlédnout, vstřebat je a ještě si užít samotnou přírodu, přestože byl výběr děl chvílemi kolísavý. Řeč je o přírodě – přehlídka se totiž odehrávala v jedinečném dialogu s přírodou malého ostrova Vallisaari, jedním z asi 300 set ostrovů helsinského souostroví. Druhou část jsme mohli vidět institucionálně zasazenou do bývalé sportovní haly, HAM (Helsinki Art Museum), a třetí probíhala na různých spotech ve městě.
Jenže, co si budeme povídat, je velmi těžké konkurovat samotné přírodě. Autoři a autorky však nepodlehli samotnému egu umělce/umělkyně – naopak s naturou kolem spolupracovali a nechali ji jako konečného a důležitého hybatele. Takovým dílem byla bezesporu podoba paravánu Almy Heikkili nebo využívání tamějších sesbíraných bylinek, přeměněných na tinktury, lektvary, medicíny, od Lotty Petronelly spolu se Sami Tallbergem a Lau Nau. Po dobu trvání zde autorka také představila hned několik performancí a sborových zpěvů. Další dílo od Adriána Villar Rojase, které tzv. parazitovalo na kooperaci přírody, stromů a dalších skrytých míst po ostrově, bylo však diskutabilní. Umělé kokony, které autor vytvořil, byly pro mne ožehavé hlavně skrze materiál. Protože umělá hmota, aspoň z mé lidské perspektivy, zřejmě nevytvoří příbytky pro další živé hostující obyvatele. Helsinské bienále zaujalo i historií ostrova, která je v současné době velmi diverzivní, protože po dlouhé období se na něm člověk nevyskytoval. Dílo, které s tím pracuje, od Remedies – Sasha Huber a Petri Saarikko – reaguje efemérním způsobem formou bílé mlhy na hladině rybníku na historickou událost, která se zde odehrála během ruské okupace. Armáda, která zde vyhloubila rybník jako zdroj pitné vody tak samozřejmě zmizela, ale příroda s ním po další roky pracovala a dala vzniknout velmi živému ekosystému.
V HAM na sebe bezkonkurenčně obsahem, instalací i zpracováním strhne Diana Policarpo. Obrovské balvany, v nichž se nacházejí videa a projekce odkazující na problematiku otravy ryb, která se tak dostává i do těl lidí z ostrova Savage Islands v Portugalsku. Prostor dostalo i původní obyvatelstvo sámských autorů/autorek, kteří z těchto přehlídek bývali dlouhodobě vynecháváni. Matti Aikio na ostrově a v HAMu pak INTERPRT. Bohužel INTERPRT byl umístěn na velmi zvláštním místě v budově instituce, což téměř působilo, jako by tam nepatřil.
Celým bienále se pak nese ideologie Anny L. Tsing a její známé knihy Houba na konci světa, která vědomě podporuje menší, pomalejší a přístupnější formy. A hlavně spolupráci se vším a se všemi. Možná už netřeba velkých přehlídek, dejme však tomu čas a naslouchejme všemu, co kolem nás je, a neoddělujme se od svého základu – přírody.
