MIROSLAV TICHÝ JE malíř, kreslíř, grafik a fotograf, který se v posledních letech proslavil zejména snímky, jež během dvou dekád s pomocí z/ručně vyráběných fotoaparátů pořizoval v Kyjově, ve městě, ve kterém dodnes žije. Převážně jde o fotografie z okolí koupališť, na nichž jsou zachyceny dívky a ženy v plavkách, které většinou o svém zachycení vůbec nevěděly. Tichý vytvořil desetitisíce snímků, z nich několik tisíc sám nazvětšoval. Výsledkem je řada neostrých, zrnitých, nekontrastních fotografií, často s druhotnými a neautorskými zásahy, na kterých do nekonečna variuje stejný námět – ženské tělo či detaily, zejména intimních partií. Technická nedokonalost se prolíná se stejnou tělesnou nedokonalostí „modelek“ na fotografiích. Menší soubor tvoří snímky z pornografických filmů, které Tichý ve stejné době přefotografovával z vysílání rakouské televize.
V mnoha textech bylo jeho dílo analyzováno v kontextu krásy, hry, protestu proti režimu, umění l´art brut či přírodních národů. Vedle toho byl Tichý rovněž označen za konceptualistu, klasika, podivína i voyeura. Na Tichého dílo nemá odborná ani laická veřejnost jednotný názor – někteří je odmítají jako bezvýznamnou kuriozitu, jiní v něm vidí pozoruhodné práce rozvíjející ustálený příběh dějin umění a fotografie,popřípadě je „fenomén Tichý“ popisován jako výsledek šikovné kurátorské manipulace se znalostmi fungování uměleckého trhu. Co z Tichého učinilo jednoho z nejdiskutovanějších tvůrců posledních několika let?
Jedna z klíčových otázek dějin umění zní, do jaké míry jsou autor, jeho osudy a postoje podstatné pro pochopení díla. Začíná dílo zveřejněním žít vlastní život, a odkaz na povahu a život autora vede jen k planému psychologizování? Nebo jsou biografické údaje natolik podstatné, že bez nich nikdy nemáme možnost dílo opravdu poznat? Zdá se, že osoba Miroslava Tichého je téměř neoddělitelná od jeho obrazů a fotografií – jeho životní příběh legitimizuje jejich podobu. Jako by se v Miroslavu Tichém zhmotňovala romantická představa umělce-génia-podivína, který jde za svou vizí, pro kterou je ochoten obětovat vše, postavení, přátele i peníze. Tichý představuje téměř krystalicky modelový příklad – celoživotní outsider, možná s psychickou chorobou, žijící coby pozorovatel na okraji společnosti malého města, kde budil pozornost svým „bezdomoveckým“ vzhledem a zdánlivě nesmyslnou činností, kterou představovalo fotografování na prapodivné aparáty, které podle mínění mnohých nemohly vůbec fungovat.
Pro interpretaci Tichého díla je podstatná otázka, zda Tichý rozvíjí tisícileté téma zobrazení ženského těla ve výtvarném umění (jako jednoduchou paralelu je možné uvést například modernisty oblíbené téma koupání), či redukuje ženu čistě na objekt mužské erotické touhy. Je zřejmé, že čtení prací Miroslava Tichého je mnohovrstevnatější, byť některé roviny jsou vnášeny divákem, nikoli intenciované autorem. Navíc v českém prostředí, které není příliš senzitivní na genderové problémy, Tichého dílo nevyvolalo feministickou polemiku. Což je škoda. Taková diskuse by vnesla i další možná interpretační hlediska.
Pro Tichého byly jeho fotografie žen a dívek záznamem, zhmotněním určité situace, jejíž prožitek mu přinášel radost. Někteří autoři (Tobias Bezzla, Aleš Kuneš,Josef Chuchma a další) ve svých textech v souvislosti s Tichým mluví o lovu. Je to výstižná paralela – lov přináší vzrušení nejen z úlovku (zde z ukořistěných fotografií), ale i z samotného procesu lovu, čekání a vlastní akce. Tichý byl voyeurem, kterému však nestačil krátký pohled, ale který si aspekt ženského těla chtěl uchovat pro svou soukromou potřebu, jako jakýsi privátní záznam, fetiš – a podle toho se snímky dál nakládal. Některé dokresloval, adjustoval, mnohé se bez zájmu válely na zemi a šlapalo se po nich, jiné nesou stopy kávy, zubů hlodavců, ale některé zahozené autor opět z prachu zvedal a dál s nimi pracoval. Nicméně právě patrné fyzické stopy dávají těmto fotografiím nesmazatelnou auru originálního díla.
Jedním ze symptomatických prvků Tichého fotografií je voyeurství. Voyeurství ve své uvěřitelné podobě vyžaduje pocit autentičnosti, tedy to, co někteří komentátoři Tichého nazývají pravdivostí. Autentičnost Tichého voyeurských fotografií je vystavěna z několika prvků: „antitechnika“ (neostrost, velké zrno, špatný kontrast, špatné vyvolání/ustálení atd.), tedy ze všech zásadních prohřešků proti řemeslu; „antiumění“ – nekomponování až znechucení jakoukoli promyšlenou vizuálností; ruční zásahy – dokreslování bez výtvarných ambicí, akcentování určitých prvků ve fotografii; antiadjustace – ledabylé čmárání na barevné okraje a to, jak jsou tyto okraje pošpiněné, ledabylé, vytváření rámečků, lepení na kvazipasparty. Je to stejné jako válečné zpravodajství – snímky pořízené na mobilní telefon či snímky z Abu Ghraib jsou „intenzivnějším“ zážitkem než akční barevně promyšlené a dokonale komponované snímky válečných zpravodajů. Podobně Tichého „autentický“ erotismus je v tomto smyslu intenzivnější než mainstremové snímky Hustleru nebo Playboye. Snímky mučených z Abu Ghraib jsou vůči dejme tomu Jamesi Nachtwayovi to samé, co Tichý vůči Playboyi. V jedné věci je toto srovnání přeci jen nepřesné, z Abu Ghraib máme jen několik drastických snímků, Tichého práce se utápějí v mnohosti opakování, které může být únavné. Což komplikuje jakoukoliv retrospektivní výstavu Miroslava Tichého, zvláště jsou-li snímky de facto „zesterilněny“ klasickou galerijní adjustací. Zmiňovaná mnohost v něčem připomíná současné „cvakání“ digitálními fotoaparáty.
To nás přivádí v souvislosti s fotografiemi Miroslava Tichého ke klíčové otázce, tedy k otázce času. Jakou roli v často nadšeném přijetí Tichého díla publikem hraje nostalgie a sentimentální nahlížení na minulost? Jako by Tichého snímky navazovaly na zájem o teď tolik sledovanou kulturu sedmdesátých let, za všechny stačí vzpomenout na velmi úspěšný projekt Husákovo 3+1. Bylo by ale ve skutečnosti chybné akcentovat v pracích Tichého léta normalizace. Jsou to sentimentální odkazy. Nostalgie, nikoli „ostalgie.“
Časového odstupu je využito i v jiné rovině. Přestože fotografie vznikly více než před dvaceti lety, jejich prezentace se objevuje ve výstavních programech světových galerií až v posledních letech. A to i přesto, že je jejich hlavní popularizátor, Čechošvýcar Roman Buxbaum, psycholog, výtvarník a performer, dobře se orientující v situaci aktuálního umění, znal přinejmenším od začátku osmdesátých let.
Bezpochyby Tichého fotografie naplňují celou řadu strategií současného umění, proto jsou pro publikum přijatelné a čitelné. Pravděpodobně daleko víc než v době svého vzniku, kdy by byly zřejmě vnímány jako obskurní, technicky mizerné, zkažené fotografie. Například v době, kdy je oceňován fenomén DIY, je Tichý popisován jako kutil par excellence, který konstruuje z nejbizarnějších materiálů fotoaparáty s objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností, zvětšovací přístroje, používá chemikálie z běžných drogerií apod. Z dalších kategorií současného umění můžeme zmínit deníkovost, tolik oblíbenou právě u fotografických prací: Tichý vystupuje s deníkem dvou desetiletí, který umožňuje vedle žen a dívek sledovat dobu, prostředí, módu i životní styl. Nejde o neosobní sociální dokument, ale velmi subjektivní pohled na každodenní život.
„Fenomén Tichý“ bývá občas označen jako kurátorská manipulace, tedy umělé vyzdvižení a volné interpretování původních prací s cílem více zviditelnit osobu kurátora než autora děl. Zde to nemusí být pravda. Na celý proces práce s Tichého fotografiemi, tedy na výběr, vystavování, řazení do fotografických publikací apod., můžeme nahlížet jako na legitimní práci s archivem, což je další a jedna z vůbec z nejvyužívanějších strategií současného umění. Zapojení „nalezených“ snímků do nových kontextů, situací a instalací je nedílnou součástí téměř každé, nejen fotografické výstavy. Jsou zpracovávána rodinná alba, diapozitivy z antikvariátů, pohlednice… Možná až nečekaný tržní úspěch je pak jakousi přidanou hodnotou.
Podobné přehodnocování / přetváření díla ze záznamu na umělecký artefakt bychom nalezli u mnoha dalších autorů, kdy se bývalý dokument stává výstavním artefaktem. V kontextu světové fotografie by příkladem paralelním k dílu Miroslava Tichého mohly být snímky prostitutek Johna Ernesta Josepha Bellocqa, které pořizoval patrně pro sebe na přelomu století a které v sedmdesátých letech objevil fotograf Lee Friedlander. Od té doby byly mnohokrát galerijně prezentovány. I tyto snímky jsou částečně poničené, např. emulze je seškrábaná, i když to sloužilo jiným účelům, třeba aby byl obličej modelky neidentifikovatelný. Důsledkem je dojem autenticity a brutální pravdivosti, vnesený ovšem do interpretace díla divákem a časem. Jinou paralelu bychom mohli najít u Thomase Ruffa, který vystavoval snímky stažené z pornografických stránek, podobně jako je Miroslav Tichý přefotografovával. I zde se původní záměr zcela jednoznačné mění. Ruff ovšem své snímky přetváří na umělecká díla záměrně sám, u Tichého je to učiněno až kurátorem.
Naznačené procesy, které promění romantického génia v obsesivního autora fotografií, z nichž část je pozoruhodná a výjimečná svou prostotou, drsnou vizuální brutalitou a jemnými dobovými asociacemi, nejsou pro většinu diváků podstatné. Jejich znalost nemusí nutně proměnit pocity, které nad Tichého fotografiemi prožíváme, ale pomůže nám pochopit podstatu těchto fotografií. Nemusí nás nutně připravit o fascinaci těmito snímky, ale měla by nám ozřejmit mechanismy této fascinace.
Miroslav Tichý (1926) je fotograf. Studoval malbu na pražské AVU (1945-48), od 60. let se věnuje výhradně fotografii. Žije izolovaně v rodném Kyjově.
Samostatně vystavoval např. v pařížském Centre Pompidou (2008), ve frankfurtském Museum für Moderne Kunst (2008), v brněnském Domě umění (2006) nebo v curyšském Kunsthausu (2005) aj., naposledy část jeho díla představil projekt Podoby pravdy v Galerii hl. m. Prahy (2010-11). O Tichého tvorbě psali mj. Roman Buxbaum, Richard Prince, Gianfranco Sanguinetti, Harald Szeemann či Pavel
Vančát a mnozí další. tichyfotograf.cz, tichyocean.com
MIROSLAV TICHÝ, MT Inv. no.: 2-250;
MT Inv. no.: 5-6-222. Courtesy Nadace Tichy Ocean.
MIROSLAV TICHÝ, MT Inv. no.: 3-023. Courtesy Nadace Tichy Ocean;
U Miroslava Tichého, 1989, foto: Roman Buxbaum.
Helena Musilová je historička fotografie, působí v pražské Národní galerii a na Katedře fotografie FAMU. Robert Silverio je historik a teoretik fotografie, také působí na Katedře fotografie FAMU.
