Představme si matematika a logika. Stojí v prázdném prostoru jakési chrámové budovy. Po jeho pravé straně je rozšlapaný pruh nasypané hlíny na podlahových dlaždicích, po levé straně vystupuje ze zdí přistavěná konstrukce bílých výstupků zdůrazňujících stavbu. Pomalu se otáčí, aby mohl pohledem pojmout místnost. V síni je naprosté ticho. Lehce zde voní dřevěné desky na vysoké sedlové střeše. Horizontální trámy vodorovně vzpříčené v šikmých krovech navozují pocit stability střechy. Matematik klouže očima seshora k vertikálním stěnám. Namísto jednolitého pohledu vzhůru se smysly tříští do horizontálních linií vytažených bílou vestavbou. Bílá konstrukce pod nimi podtrhuje existenci trámů, čehosi podivně visícího v prostoru, čehosi nesnesitelně prázdného, ale totalitně vymezujícího. Projde blíže. Všechny vizuální počitky převádí na soubor abstraktních dat. Formální struktura pojmů, díky nimž bude moci vyslovit svůj pocit, popsat zážitek z architektury, se mu vytváří nikoliv před očima, ale skrze ně. Vztah svého těla k danému materiálnímu uspořádání věcí, systém ukazující dvojí rukopis tvaru, je korigován jeho myšlením. Z jeho chůze vznikají složité rovnice, z jeho nádechů a výdechů vyrůstají systémy logických výroků. Každá hlína voní. Všechno, co není hlína, nevoní. Kachličky nevoní, a proto nejsou hlína. Matematik přepisuje svoje pocity do formálních struktur. Struktur euklei- dovsky přesných a plošných. Za jeho zády nastává jakýsi šramot. Zazní zvuk cella. Matematik přestává myslet na aroma prostoru a vnímá jeho zvuk. Emotivní hudba se odráží od geometricky dublovaných stěn. Ohlédne se. Pocit prázdnoty prostoru jedné části se prohlubuje, jelikož druhá strana se podstatněji zaplnila. Už tam není sám. Na hlíně vidí tančit muže a ženu.
Bílá konstrukce, šedivé stěny i choreografie na milimetr přesně zhmotnily jeho logické závěry. Tělem se mu rozlil pocit spokojenosti. Konečně mi někdo rozumí. Znejistěl. Ale kdo? Čí je to umělecké dílo? Nejistě se zakymácel. Pak uviděl katafalk, na kterém ležely tiskové zprávy. Rázně k němu zamířil, jeden papír si hned vzal do ruky a dychtivě k němu sklopil oči. Galerie Na Shledanou, vernisáž neděle 20. dubna v 15 hodin, výstava potrvá do 22. června 2014, hřbitov Malsička, VolyněDívá se na ně a vzpomíná na pocit, který měl z místa předtím. Za nějaký čas vysleduje vzorec, princip pohybu. Začíná jej rozkládat do pravidelné sítě. Simultánní zpracování emocí v jedné hemisféře a generování abstraktního úsudku v hemisféře druhé si poněkud překážejí: směje se, když se snaží analyzovat kroky, bojí se, když rozebírá trajektorii baletních úklonů. Najednou vklouzne geometrická mřížka bílé vestavby do pohybů tanečníků. Všechny jeho smysly vrstvené v čase a uložené do archivu logiky, kterou lidská mysl vybudovala, se syntetizují do ideálního systému. Abstraktní model se zdá být zcela jasný, ale nemá tělo, chybí mu materiál. Postrádá čas, během kterého ho je možné vnímat. Matematik najednou s překvapením zvedne oči a začne se pomalu točit na místě. Tady. To je ono! Stojím přímo uprostřed!
Michal Škoda (1962) je umělec a šéfkurátor Domu umění v Českých Budějovicích. V centru jeho pozor-nosti stojí architektura a prostor. Ten však nefunguje jako odcizený formální princip, nýbrž naopak jako reflexe lidské zkušenosti. Autor sám k tomu dodává: „Architekturu však nepovažuji za nejdůležitější z hlediska stavění, ale z pozice člověka.“
Princip jeho tvorby reflektuje duševní rozpoložení jedince ve vztahu k městu, k prostoru. Živý percepční vztah transformuje do stroze geometrických soch, instalací a v poslední době zejména koláží. Jeho práce často obsahují motivy odrazu, chybění, asymetrie, dysfunkční komplementarity. Za výstižné dílo je možné v tomto případě považovat instalaci About (Rakouské kulturní fórum, Praha, 2011), v níž se ve velkém zrcadle opřeném o stěnu odráží galerijní místnost a na povrchu zrcadla je napsáno: „I prefer tosay nothing more at all.“ Skutečnost Škoda převádí do lineárních grafických prvků, které vrstevnatě, avšak v tušeném řádu vzájemně prokládá. Část jeho prací má charakter zejména grafických instalací a objektů: např. geometrické panorama města převedené do základních obrysů (It Is Not What It Seems To Be, Galerie Die Aktualität des Schönen…, 2010), modulární stavební princip, ve kterém chybí spojná místa (Bez názvu, Hebel 121, 2009), rozřezané objekty, které po složení vytváří jednotnou desku, avšak jsou prezentované rozděleně a nepravidelně (Bez názvu I, III, VIII, 2002), obrazo-sochy připomínající možnosti dělení okenních tabulek (Bez názvu, 1 th Brussels Biennial, 2008), kovové pláty umístěné na zdi deformovaně zrcadlící industriální okna (Bez názvu, Prague Biennale IV, 2009) a další.
Zatímco výše zmíněné instalace fungují zejména na základě redukce, s níž je divák konfrontován, a díky níž se uvolňují významové asociace, Škodovy koláže mají podobu spíše syntetickou i odhaleně analytickou. Prezentuje je vždy v menších formátech a rozlehlejších seskupeních. Půdorysné záznamy se zde mísí s heslo-vitými texty, nápisy, fotografie architektury se propojuje se schématy a čistými tvary. K fotografiím oddaným skutečnosti přidává Škoda řád, který z fotografie volně vychází a drží vzájemný vztah prvků v jistém napětí popisu (fotografie) a vysvětlení (celek). Zajímá ho především rytmická kumulace předmětů, výměna perspektiv, přechody ze světla do tmy, proces vršení, vnímání času. Nejvýrazněji se tyto tvůrčí postupy projevily například na výstavách Environment of Time (Drdova gallery, 2013) anebo Records (Galerie města Blanska, 2011; Galerie Fotograf, 2010). Michal Škoda je autorem zdánlivě strohým a racionálním, ale pod touto vizualitou se skrývá dynamické, bohaté a emocionální hledání pozice člověka ve světě.
Matematik zvedl oči od papíru a zadíval se po místnosti. Někteří lidé vypadali zaujatě instalací a performancí, jiní se soustředili na povšechné plkání se známými, které vidí na každé vernisáži, pohledem narazil i na několik izolovaných samorostů, nemajících daleko do autistů. Nechyběla ani holubí letka. Jakási postarší novinářka s prehistorickým diktafonem odchytla autora.
Slyšel útržky hovoru:
„…. máte nejraději?“
„Jako prioritu své práce a zájmů jsem dlouhou dobu uváděl prostor…“
„… společnosti?“
„Odpověď není v mém případě možná – jasná, vždy to bude subjektivní pohled, který ve své výchozí podobě nechce dávat odpovědi.“
„V jakém médiu se umíte nejlépe vyjádřit?“
„Již delší dobu mi nejvíce vyhovuje kresba. Souběžně se věnuji různým úvahám, jež se vztahují spíše k prostorovým instalacím a nástěnným malbám. Kresba je však nejfrekventovanějším médiem a základem stále intenzivního ,otevřeného‘ cyklu (od počátku roku 2011) vztahujícího se k času a prostředí. Dalším důležitým momentem tohoto ,cyklu‘ je také přítomnost textu. Umění je formou komunikace, jakýmsi druhem jazyka. Text může mít vlastnosti obrazovosti, vizuality, dvojrozměrnosti.“
„…?“
„…“
„Terezie Nekvindová o vás ve vašem posledním katalogu napsala: ,Michal Škoda se pohybuje v rámci modernistických kódů. Přejímá abstraktní jazyk, přestože se brání jednoduché nálepce geometrie nebo minimalismu.‘ 1 Souhlasil byste se zařazením své umělecké tvorby do pole modernismu a minimalismu?“
„Mnou často zmiňovaná jednoduchost, strohost, obyčejnost, řád… není důsledek ,minimalismu‘, jak často slýchávám a kam mají někteří tendenci mne zařazovat. V zásadě se jedná o aspekty, přirozeně vycházející z mého ,já‘, které pro mne jsou velice důležité a přirozené. Vycházejí z nejsilnějších pocitů, jistého duševního rozpoložení.“
„To byla hezká slova na závěr, děkuji za rozhovor.“
„Já děkuji, na shledanou.“
Všiml si, že se na něj lidé divně koukají. Začalo být očividné, že poslouchal cizí hovor. Matematik se nepříliš nenápadně od diskutujících vzdálil. Vyšel však ven s novým elánem. Sedl si do nejbližší kavárny a začal na papír črtat všelijaké systémy města, o něž se otřel, místa, která zaslechl, zákoutí, která vdechl. Byl abstraktně spokojený.
K článku byly použity rukopisné texty a úvahy Michala Škody.
1 Terezie Nekvindová „Neříkat nic navíc“, in: Michal Škoda, Michal Škoda, Praha: Drdova Gallery 2013, s.11.
Michal Škoda je umělec a kurátor. Samostatně vystavoval například v Galerii u Dobrého Pastýře (1998), Galerii U Bílého jednorožce (2000), Moravské galerii Brno (2001), Českém centru v Londýně (2003), ve Veletržním paláci Národní galerie (2004), Project Space v Amsterdamu a Bruselu (2008), Studio 1-1 Gallery v Londýně, Českém kulturním centru ve Vídni (2011) a v Drdova gallery (2013). Zúčastnil se řady skupinových domácích i mezinárodních přehlídek, např. Laboratoř (Veletržní palác, Národní galerie, 2001), 40 Positionen 31 Räume (Modern Art Museum, Hünfeld), Urban Jealousy (1 st International Biennale of Tehran, Teherán, 2008), Yo, mo’Modernism… 1 (1th Brussels Biennial, CCNOA, Brusel, 2008), Brno Art Open: Sochy v ulicích (Dům umění města Brna, Brno, 2011), Collaborations and Interventions (CCA Kunsthalle, Mallorca, 2012), Indredients (Riga Art Space, Riga, 2013), Dystotal (Pori Art Museum, Finsko, 2014), aj. Žije a pracuje v Soběslavi.
Pohled do instalace výstavy Přítomnostabsence, 2014 nástěnná malba Galerie Na shledanou, Volyně foto: Jan Freiberg.
Bez názvu, 2007 akryl na mdf, 70 × 139,5 × 4 cm foto: Jan Mahr.
Pohled do instalace výstavy Prostředí času, 2013 Drdova Gallery, Praha tužka na papíře, 70 × 50 cm, foto: Ondřej Polák.
Bez názvu, 2009 Prague Biennale IV ocel, nerez, 100 × 298 × 5 cm foto: Michal Škoda.
Pohled do výstavy Michal Škoda, 2009 Hebel 121, Basel nástěnná malba foto: archiv autora.
Bez názvu, 2011 Czech Culture Center, Vídeň foto: Michal Škoda. Pohled do instalace výstavy Prostředí času, 2013 Drdova Gallery, Praha foto: Ondřej Polák.
Markéta Magidová je umělkyně a teoretička umění.
