Název své brněnské výstavy Besídka prázdné iluze si umělkyně Marta Fišerová vypůjčila od nizozemského orientalisty a spisovatele Roberta Hanse van Gulika. Tato vazba v sobě nese auru toulavých bot, trofejí a možností nových poznání. Co by komu mohlo vadit na prohlubování obzorů cestováním nebo nevinném nákupu suvenýrů z dovolené?
Na první pohled síla detailů a čistá estetika, které nejsou u Fišerové zrovna typické, odkazují na deprimující náladu zastaveného času v totalitním režimu, kdy o cestách, které nelze uskutečnit, bylo možné jen snít. Tristní však je to, že mnozí z nás v tomto modu setrvali dodnes, a s exotickými kulturami se seznamují buď jen z pohodlí svého gauče, nebo prostřednictvím toho, co je u nás nabízí – jako asijské restaurace, fotografie či dokumenty cestovatelů nebo třeba jen určitý druh zboží. Ale jaká je realita?
Fišerová nenápadnou formou upozorňuje na paradox mísení artefaktů, které jsou bez kontextu a které se tak podílejí na zplošťování představ o původu či situaci. Celostně z výstavy vyčteme určitý strach z rychle se vytvářejících názorů bez hlubšího vhledu na problémy. Sama expozice působí jako mauzoleum věcí. nevíme, jestli jsou vystavené objekty osobním příběhem autorky, nebo jejích příbuzných, jestli byly vyrobeny uměle, či sesbírány náhodou na bleším trhu.
Podobné narativní asociace mohou ale diváka odpojit od hlavního problému. Jak se projevuje mísení kultur v podobě artefaktů, jako jsou africké surikaty, orientální nádobky či japonská kimona, s pocity izolovanosti člověka, nadto v návaznosti na orientalistu Gulika? nebo je to příběh o minulosti, na který se díváme skrze diapozitivy a možná se stáváme samotnou kuriozitou záběru fotografa? Nebo jde o budoucnost, která trochu pateticky poukazuje na křišťálovou kouli uvnitř výklenku? Moment zapojení dlouhodobě skrytého výklenku je příjemným riskem a oživením výstavního prostoru. Ovzduší zde vyvolává pocit intenzivního vakua. Věci, vzpomínky, zkušenosti se stávají pohřebištěm sterilní aktivity, bez emocí, bez dané aury – to vystihla autorka s velkou bravurou.
Tereza Záchová
