Jana Mattas Horáčková: Jak jsi na tom s efektivitou?
Jakub Jansa: Odepsat na tvé otázky jsem chtěl už ráno, možná včera ráno. Teď je neděle 20:30… Zato jsem viděl spoustu videí na YouTube. Vím, jak vypadá rozbalování iPhonu X, proč je Casey Niestat naštvaný na YouTube komunitu a pochopil jsem, že česká krajní pravice je ještě hodně soft, protože v jejím čele nestojí android, jako je Ben Shapiro. To je kompletní dávka emocí pro dnešní den. Jestli je to efektivní? Who knows. Ale Marshall McLuhan by měl určitě radost. Jeho teorii o absolutním ponoření do světa tekutých médií naplňuji dostatečně důsledně.
JMH: Dnes trendy koučink, chtěl bys být koučem?
JJ: Uf, možná bych nějakého potřeboval. Ideálně kdyby to byla rovnou reinkarnace McLuhana. Aby nám řekl, co bude dál.
JMH: Ptám se mimo jiné kvůli tvému projektu Spiritual fitness. Kde se u tebe toto téma vzalo?
JJ: Už těch koučů okolo bylo nějak moc. Každý druhý Umpa-lumpa se transformoval na finančního poradce nebo životního kouče. Každý měsíc vyjdou dvě nové knihy o tom, jak myslet jako někdo jiný, nebo o tom, jak si mniši nakupují Ferrari. Ale reálný průzkum světa mentoringu jsem zahájil až po dvou osobních zkušenostech. Potkal jsem člověka, co mi mazal med kolem pusy (výrazně odhodlaněji než ostatní). Než jsem odhalil, že jeho med je pouze přepálený cukr, tak mi zůstalo pouze hořko na jazyku. A následně jsem potkal kamaráda, co se rozhodl spojit síly se scientology, což je parta lidí, která si na mazání medu založila celou živnost.
JMH: A jak se do tvé práce dostal celer?
JJ: Celer je svoboda. Velká svoboda. Celer mě zajímá ve dvou rovinách. Pro mě osobně byl důkazem toho, že pro svou práci nepotřebuji velké prostředky a náročné technologie. Prostě zajdu do obchodu a koupím tu nejlevnější zeleninu – celer. Velmi jednoduché. Velká svoboda. Udělat jednu z nejlepších výstav v životě za 140 Kč je osvobozující. No a další rovina, ta důležitější. Přemýšlela jsi někdy nad celerem? Myslím mimo kontext zdravé výživy. Já také ne. A myslím, že většina lidí to nikdy neudělala. Je špinavý, nechutná ani hořce ani kysele a vždy obsazuje ty nejnižší police v supermarketech. Uvažovat vznešeně nad celerem otevírá úplně nové myšlenkové pole. Baví mě moment, kdy se nízké stává vysokým. A evidentně ho ani není nutné máčet ve zlatě. Odehrává se to ve tvé hlavě.
JMH: Máš nějakou metodu? Uměleckou metodologii?
JJ: Nemůžu prozradit.
JMH: Instalace, performance, video, co je ti tedy nejbližší?
JJ: Mám rád, když různé přístupy a média tvoří komplexní celek.
JMH: Komu je určena tvá práce?
JJ: Nedefinuji sám sebe tím, co odmítám, ale tím, co mě zajímá. Takže moje práce také nikoho nevylučuje. Současně si nemyslím, že by mohla zajímat všechny a ani o to neusiluji. Dělám to, jak to mám rád, a mám samozřejmě radost, když potkám spojence. Úroveň samoty se na chvíli sníží.
JMH: Jak na to reagují diváci, návštěvníci, veřejnost…?
JJ: Různě. Zjistil jsem, že mi nejvíce vyhovuje, když není jasně vymezené, v jakém žánru se pohybuješ. Zda je to komedie, nebo thriller. Překrývání žánrů mi pomáhá vytvořit prostředí, kde se návštěvník sám musí rozhodnout, kam až to nechá zajít a zda je to pro něj zábava, nebo ho práce odpuzuje, nebo v ní nachází nějakou kritickou rovinu.
JMH: Letos jsi hostujícím pedagogem na katedře fotografie FAMU, jak „vedeš“ studenty?
JJ: Dostal jsem nabídku a líbilo se mi, že to je jen dočasné. Nazvali jsme proto studio Temporary Arts. Myslím, že uvědomění, že něco netrvá věčně, zlepšuje koncentraci a zvyšuje odhodlání. Moc nemám rád rozplizlost a nehybnost. Moje role v ateliéru je hlavně moderátorská, propojuju lidi dohromady. Takže jsem spíše chlápek, co někde vzadu přitápí do krbu a stará se, aby se ostatním dobře pracovalo. Přál bych si, aby se lidé, kteří projdou ateliérem, dokázali vypořádat se strachem a měli zdravé sebevědomí. Jsme multidisciplinární studio, bavíme se o různých metodách a propojujeme libovolná média. Ale upřímně, nemám žádnou propracovanou pedagogickou metodu. Sázím na intuici. Ale mám dobrý vzor v tom, jak vedl náš ateliér na UMPRUM Federico Díaz a David Kořínek. Přes všechnu přirozenou kritiku, kterou jako student máš, až s odstupem oceníš, kolik energie ti věnovali tvoji učitelé.
JMH: Zároveň jsi nyní na stáži ve Štrasburku, čemu se tam věnuješ?
JJ: Mám residenci v CEAAC. Mám tady byt, ateliér a kolo. Ve městě připravuju pár off-space výstav. Právě chystáme menší výstavu s kamarády z Basileje, hlavně Martinem Chramostou. Rozvíjím dál Club of opportunities. To mě teď nejvíce naplňuje.
JMH: Kdybys mohl tři roky věnovat jen své práci a projektům, do čeho by ses pustil?
JJ: Už to tak minimálně tři roky dělám a dopracoval jsem to momentálně k audioguidům s veverkama.
JMH: Je tedy pro tebe umění společenskou institucí, posláním, nebo povoláním?
JJ: To je hrozně složitá otázka. Vlastně většina těch přirovnání je pro mě strašně těžkopádná. „Instituce, poslání, povolání“. To jsou slova, co ti někdo napíše do nekrologu, aby to vypadalo více důstojně. Ale během života asi něco děláš, a pokud tě to baví, tak to děláš dál, případně jdeš dělat něco jiného…
JMH: Fajn, tak ať tě dál baví dělat to, co děláš. Děkuji za rozhovor.
Jakub Jansa (1989) zkoumá archetypální jevy a dlouhodobě hledá vztahy mezi svobodným a uměle vytvořeným světem. Ve své práci volně propojuje různá média (video, performance, instalace) a vytváří tak komplexní prostředí. Jeho práce často záměrně balancuje na okraji různých výrazových prostředků. Tím, že neposkytuje jasně definované závěry, přitahuje diváky do hry. Jeho díla jsou často zasazena do světa propagátorů pokroku, zvyšování efektivity a permanentní revoluce, které se staly každodenní nutností. Je absolventem ateliéru Supermédií na UMPRUM v Praze pod vedením Federica Díaze a Davida Kořínka.
Jana Mattas Horáčková je kurátorka a teoretička designu.
