Pavel Korbička by Miroslav Petříček 

Kdykoli někde vystavoval Pavel Korbička, inspirovalo mne to k úvahám o světle a jeho nehmotné hmotnosti jako látce vizuálního umění. A o tom, že světlo nevidíme právě proto, že vidíme jenom to, co nám dovolilo spatřit, aniž kdy vidíme to, díky čemu vidíme to, co vidíme. Výstava Space of Body to ale ještě vše zkomplikovala, protože předvedla, jak sám její autor říká, „průnik nehmotné a světelné kresby a tělesnosti“. Přišla nějakých sto dvacet let po experimentech Etienna-Julese Mareyho s chronofotografií a grafickou metodou záznamu pohybu v jeho plynulosti. Pavel Korbička však jeho grafickou stopu nahradil stopou světelnou – a to pomocí technologií, o jakých se Mareymu nemohlo ani snít. Tělesný pohyb, tanec, je proměněn do světelné linie. Vlastně máme před očima mlčenlivý paradox: nehmotné světlo slouží jako sama látka, do které je vepsán pohyb tanečnice. Tanec teď vidíme tak, jak jej nikdy nespatříme: je to světelná grafika, taneční kaligrafie, stopa události a současně i tato událost sama. Ale před očima máme ještě i další, rovněž mlčenlivý, vizuální paradox: světelné objekty reprezentují, aniž ale označují něco jiného. Nejsou to „znaky“, protože jsou právě tím, čím jsou. Ani nelze říci, že jsou „v“ prostoru, pokud by to znamenalo, že prostor jim nějak jako cosi hotového předchází. Čím tedy jsou? Choreografií. Tanečnice několikrát zopakovala stejný pohyb, jenže není možné, aby to byl „stejný“ pohyb. Když se tohoto slova zbavíme, začneme možná chápat, že pohyb je především změna a že smysl je jenom tam, kde je nějaký směr a spolu s ním změna směru, neboť jednostejnost je nesmyslná. A začneme snad také chápat toto: pohyb/změna dává smysl prostoru, který vnímáme jen tam, kde je nahoře a dole, vpředu a vzadu, nad a pod. Prostor je vlastně nějak choreografický; slovo choreo totiž znamená nejen tanec, zvláště kruhový, ale rovněž tak i pohyb hvězd. Tanečnice vepsaná do světelné grafiky Pavla Korbičky ukazuje, co nevidíme, třebaže to máme stále před očima: život je dlouhá řada variací, ale bez invariant. Všichni opakujeme „život“ – ale každý z nás trochu jinak. Právě proto ale dává smysl.