Setkání s pozůstalostí Ester Krumbachové přimělo organizaci Are v čele s Edith Jeřábkovou a Zuzanou Blochovou ve spolupráci s výzkumným týmem UMPRUM a dalšími umělkyněmi a umělci k realizaci velkorysého projektu. Ten zahrnuje konferenci za účasti českých i zahraničních osobností (proběhla 14. 12. 2017), založení otevřeného digitálního archivu, budoucí uspořádání velké výstavy spolu s vydáním monografie a organizaci dalších navazujících výstav, přednášek nebo jiných doprovodných událostí. Důležitou roli zde sehrála německá umělkyně a filmařka Anja Kirschner, jež projekt od počátku iniciovala a je také jednou z vystavujících na současné výstavě v galerii Tranzitdisplay. Tu můžeme chápat jako uvedení do tématu a zahájení výzkumné, teoretické, kurátorské nebo umělecké činnosti týkající se opomíjené tvorby Krumbachové, jež byla mylně nazývána „múzou“ nebo také „šedou eminencí“ československé nové vlny 60. let. Múzou jistě mnohým byla, avšak zapisovat ji tak do dějin české kinematografie a kultury v širším slova smyslu je opravdu nedostatečné. Představa éterické bytosti našeptávající umělci ve skrytu jeho představy poněkud nesedí na tak výraznou, a hlavně činnou osobnost, jež byla režisérkou, scenáristkou, scénografkou, kostýmní návrhářkou, spisovatelkou a umělkyní. Na druhou stranu jí bylo po dlouhá léta odepřeno se oficiálně realizovat či projevovat a její tvorba byla později úzce propojena s všedním soukromým životem a domácím prostředím, díky čemuž je její odkaz nesnadno uchopitelný.
Tyto okolnosti byly po objevení pozůstalosti jistě jednou z motivací k nové interpretaci, ale také k otevření otázky, zda a jakým způsobem se tento odkaz promítá do současné kulturní produkce a jak pro ni může být podnětný. Prolínání a hledání spojitostí mezi prací nebo uvažováním Ester Krumbachové a současným uměním, především tím, které pracuje s feministickým přístupem a podněty v něm, jsou pak hlavními motivy aktuální výstavy. Kurátorky Zuzana Blochová s Ester Jeřábkovou k ní vyzvaly české i zahraniční umělkyně a umělce, jejichž tvorba podle nich souvisí s principy díla Krumbachové. Výběr probíhal zřejmě zčásti na intuitivní bázi, což svým způsobem zapadá do celkového kontextu, a v doprovodném textu se mezi důvody objevuje také například to, že si umělkyně prostě dělají, co chtějí (Kris Lemsalu, Marie Lukáčová). V prostoru galerie se zpočátku můžeme cítit poněkud zmateni a zahlceni množstvím děl a podnětů. Po stěnách jsou v kombinaci s kresbami kostýmních návrhů nadživotní velikosti rozmístěny střípky z pozůstalosti Krumbachové: texty psané na stroji, úvahy, dopisy, náměty na povídky nebo scénáře, skici, kresby koček, malby, fotografická dokumentace, experimenty s polaroidy nebo také pro ni typické velkorysé náhrdelníky- amulety.
pohledy do instalace výstavy, Tranzitdisplay, Praha, 2018, foto: Daniela Dostálková.
Do prostoru jsou pak instalovány současné práce, objekty, videa, instalace, jež reagují na postmoderní filmovou estetiku s její groteskností, vztahují se k práci Krumbachové formálně například použitím textilu nebo je spojují témata jako postavení žen v kultuře, propojení umělecké tvorby s všedním životem, mezioborovost, ale také iracionalita, smyslovost a magie. Na různých místech nacházíme hmotné zbytky po performanci dvojice umělkyň New Noveta připomínající událost nějakého temného magického rituálu. Celková instalace, jež byla založena na astrologické koncepci, tak svým způsobem oživuje a zpřítomňuje tvorbu Krumbachové, rozpíná ji do prostoru, přičemž ji nevyjasňuje, neodpoutává od její neuchopitelnosti – naopak na ni navazuje. V jednom z vystavených filmů, ale také na performativní přednášce na konferenci, pojímá dublinská umělkyně Jesse Jones archiv jako „dynamický živoucí organismus“. Toto slovní spojení evokuje můj celkový dojem z výstavy a mohli bychom ho také chápat jako parafrázi k jejímu pojetí.
Alžběta Cibulková je teoretička umění.
