Tereza Darmovzalová není v Olomouci neznámou osobností. Absolventka uměnověd na Filozofické fakultě Univerzity Palackého se zde několik let živila jako fotografka, nicméně své olomoucké výstavy – v opakované spolupráci s kurátorkou Marií Meixnerovou – realizovala až při svých pozdějších návratech z Prahy, kde postupně prošla ateliéry Alexandry Vajd, Michala Pěchoučka a Jiřího Thýna na Scholastice, a nakonec se usadila v intermediálním ateliéru Tomáše Vaňka na AVU. Výstava Forichtungy se rozprostírá v obou patrech Divadla na cucky, kulturní instituce, jejíž budova na olomouckém Dolním náměstí slučuje kavárnu, divadelní sál a místa vymezená Galerii XY. Úspornost samotné instalace v exponovaném horním podlaží dokáže zaskočit, neboť vyžaduje koncentrovanou pozornost, bez níž ztrácí svou potenciální působivost. Jednoduchým efektem pozměněná tonalita bílého světla zářivek ozařuje sytější žlutou barvou minimalistickou instalaci, jíž dominují původní železniční pražce a sluchově matoucí smyčky mixující reálné zvuky kavárenského dění s banálními hovory amerických milionářů. Emocionální vzepětí i pády, konstelace okolností i nutnosti každodenního života přetavuje autorka do výrazově přesvědčivého, ale nesnadno čitelného tvaru, absorbujícího fragmenty fotografií, binaurální nahrávky, readymade, recykláty i živé organismy.
Zásadní je subverzivní strategie umělkyně, která se na jednu stranu vědomě zbavuje explicitních rešeršních východisek a původních zdrojových informací, aby diváky konfrontovala nepřipravené s přímým účinkem samotné instalace; zároveň však zahutňuje její kontext mnoha jinými významovými nánosy a znesnadňuje jednoduché čtení výsledného tvaru. Ani samotný název výstavy neaspiruje na lehký interpretační klíč; „forichtungy“ neboli kutilská udělátka jsou spíše individuálním symbolem činností narušujících naši sebeorganizaci jakožto vesměs negativní jev určovaný společenským řádem a časovým harmonogramem. Pokud však přistoupíme na autorčinu hru a vybereme si intuitivní cestu zakoušení, vyvstane před námi pečlivý kompilát nejen vyjadřovacích prostředků, ale především děl již dříve užitých a dříve důkladně promýšlených, zde však v novém uspořádání, vyšším celku, estetičtější konfiguraci. Ačkoliv Darmovzalová vědomě rezignuje na kritické hodnocení nejrůznějších globálních hrozeb dneška, daří se jí především ve sklepním prostoru emocionálně působivým videem o smutku hodnověrně nahlédnout do obecně platných lidských projevů odvozených z vlastní zkušenosti i z pozorování analogických jevů.
