O čem mluvíme, když mluvíme o rodině by

by 10. 7. 2020

V názvu výstavy nastíněná otázka otevírá různé různé roviny tématu rodinných vztahů, o kterých lze přemýšlet jak v osobním, tak ve společenském kontextu. Výstavní projekt připravila během uplynulého semestru Maro Hajrapetjan pod vedením Michala Kolečka v rámci Kurátorského workshopu na Fakultě umění a designu. Ke spolupráci přizvala především umělce s vazbami k ústecké vizuální scéně. Zařazeno je zde však i video mezinárodně uznávané Anny Daučíkové nebo skupiny Matky a Otcové. 

Prezentovaná díla představují vesměs osobní až intimní zpověď umělců týkající se jejich vlastních prožitků – práce absolventů Fakulty a designu Miroslava Haška a Sylvy Francové dokonce zobrazují členy vlastní rodiny. Dany Vigil pomocí narace reflektuje vzpomínky rodičů na jejich svatební den. V případě díla Lenky Klodové vnímáme zpovědi oslovených (pro návštěvníka však anonymních) osob, které se vyjadřovaly ke vzpomínkám a pocitům doprovázejících jejich rozvod. Abstrahovaná prostorová textilní instalace Markéty Oplištilové nenese znaky konkrétních událostí, každopádně umožňuje návštěvníkovi faktický prostor k zamyšlení nad vlastním prožíváním v rodinných vazbách. 

Za výrazný moment projektu považuji odhalení intervenující sochy Právo na lásku vytvořené skupinou Matky a Otcové. Výstava se posouvá mimo stěny galerie a vybírá si velice vhodný veřejný prostor k jejímu rozšíření. Matky a Otcové reflektují normalizační dílo Rodina Ivana Záleského umístěné v atriu Magistrátu města Ústí nad Labem. Umělci sarkasticky komentují vliv státního aparátu na základní společenskou jednotku – nukleární rodinu – vytvořením dalších dvou figur, které reprezentují úředníky nebo právníky. Magistrát si tak pravděpodobně nevědomky kálí do vlastního hnízda. Navíc v kontextu lokace Domu umění působí téma rodiny jako alarmující. Parkán na Masarykově třídě, kde je výstavní prostor dočasně provozován, je do jisté míry vyloučenou lokalitou. Galerie tedy svým programem alespoň částečně oživuje a kultivuje veřejný prostor. Je však otázka, zda o vcelku intelektuální obsah výstavy tamní obyvatelé opravdu stojí.

More stories by

Barbora Hájková