O celoroční projekt v galerii Kurzor se pro rok 2020 stará Václav Janočšík. Již od začátku klade důraz na to, aby přesáhl institucionální kritéria a vybočil ze zajetých kolejí klasické výstavní činnosti. Svou první výstavu postavil na základech určitého kvantového pole, kdy více časů probíhá zároveň a člověk tak není jediným pozorovatelem ve vesmíru.
Na první pohled je patrné, jak se zde kurátor poučil z předchozích projektů svých kolegů. Aby dosáhl jednotného signifikantního celku, využil výrazného gesta výstavní architektury. Zcela záměrně v expozici pracuje s horizontálním dřevěným pódiem. To posloužilo nejen pro samotné artefakty, ale také pro jednotlivé účinkující/aktéry = platformu výstavy zde pravidelně oživují diváci, studenti či samotná prezentace kurátora v podobě veřejných konzultací. Výstavní prostor tím získal nové experimentální funkce a trávení osobního času se tu nepozorovaně změnilo v hlavní téma výstavy. Právě toto téma – které kurátor ozřejmuje jako hledání současnosti – je dnes více než aktuální. Přestože výstava nabízí poměrně hodně videí s dlouhými časovými stopami (Susan Schuppli, John Bock, Roman Štětina), je zde patrná určitá reflexe kontemplativnosti zpomalení. Přímočarost trávení samotného času pak můžeme vnímat v rámci videohry Davida OReillyho nebo i poněkud skrytě v objektech Michala Machciníka, které připomínají díry ve stromech vyhloubené datlem. Z ekologického hlediska osobně nevnímám jako nejšťastnější volbu jak polyuretanové pěny (a to proto, že jde o materiál využívaný na praktických cvičeních nejen na uměleckých školách), tak i nových dřevěných fošen použitým na podium, ale možná se s jeho využitím počítá i do budoucna.
Avšak toto jsou pouze nepatrné, spíše subjektivní výhrady. Jako o něco problematičtější vnímám využití prvku hry ve formě detektivky. Myslím, že v tomto byl kurátor až příliš sebestředný – při detailnějším pozorování mohou onu ideu díla zprostředkovat i bez nuceného vkládání příběhu. Jen je potřeba věřit divákovi, dát mu prostor a taky čas. S jedinou prohlídkou se mu totiž neotevřou všechny možné „úkryty“. Přesto si myslím, že právě tato výstava může nastavit nový způsob, jak bychom měli k výstavám v této chvíli přistupovat. Zpomalit je tím, že si je budeme postupně fázovat, navštěvovat je víckrát a trávit s nimi větší část svého osobního času. Poskytnou nám tak určitou platformu pro tok myšlenek a spolu s nimi se posléze může dostavit i osobní pátrání po tom, jak žijeme. Je však nutné tomu dát čas. Máme ho?
