Humpolecká zóna pro umění 8smička připravila výstavu Nejedna rodina o tvorbě manželů Padrtových, Jirousových a Ságlových, kteří byli porůznu příbuzensky propojeni. Postavit koncept na rodinných vztazích nebyl pro kurátorky Lenku Dolanovou, Mariannu Placákovou a Marika Svobodovou snadný úkol. Životopisné informace totiž divák obvykle rychle projde a vydává se zkoumat umělecká specifika autora. Při pohledu na úvodní rodokmen u tiráže výstavy je však zřejmé, že tato rodina tvořila jistou tvůrčí líheň. Přes Julianu Jirousovou byla spojená i s vydavatelstvím Stará Říše. Ságl, Jirous i Padrta pracovali v časopise Výtvarná práce a vůbec celá rodina byla spjatá s mnoha tvůrčími aktivitami od šedesátých let. „Rodinou“ se zde tedy myslí široký okruh lidí, v letech normalizace se pak „rodinou“ stává společenství všech svobodných natruc poměrům. „Zběsilost a pokora“ jsou podle Ivana „Magora“ Jirouse vlastnosti nutné pro odloučený život v undergroundu.
Výstava se soustředí nejen na okolí skupin The Plastic People of the Universe a The Primitives Group, jejichž genealogii a tvorbu zde prezentují dokumenty, plakáty i nahrávky. Vedle těchto obecně známých aktivit jsou na výstavě zastoupeny i umělecké projevy, které byly veřejnosti spíše neznámé. Například obrazy Ludmily Padrtové, jimiž často při hudebních večírcích reagovala na společný poslech moderních skladeb. V její tvorbě můžeme nalézat barevnou abstraktní expresi i tašistickou náznakovost. Silný je obraz Damoklův meč (1956), který jako by v gestičnosti ukrýval zbytky figurace, zároveň je barevně citlivě střídmý.
Její muž Jiří Padrta stál za množstvím výstav, např. Jiřího Koláře, Karla Malicha či skupiny Křižovatka. Výstava Obraz a písmo reagovala na mezinárodní trend experimentální poezie a intermediálního propojení textu a výtvarné tvorby. Pro české dění na poli happeningu byla zásadní výstava Někde něco, na níž Zorka Ságlová navezla do Špálovy galerie balíky slámy. Pro zahraniční povědomí o tvorbě v ČSSR hrála zase důležitou roli frankfurtská výstava Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei. Připomenuty jsou zde i spolupráce Věry Jirousové na land artových výstavách, najdeme zde i její básně a samizdatové texty. Samozřejmostí jsou snímky Jana Ságla, happeningy Zorky Ságlové i její poměrně méně známé konstruktivní obrazy (bez typických králíků). K tomu originály osobní korespondence a textů výstav, dobové zprávy o „Plasticích“ a autentické nahrávky. Srdce každého milovníka českého umění šedesátých let zkrátka zajásá.
Díky promyšlené instalaci, která je dílem architektonického studia Schwestern, cituje výstava také pracovnu Jiřího Padrty (navíc zvuk evokuje zmíněné hudební večírky). Jinde se cítíme jako v prostorném archivu s katalogy, texty výstav a fotografiemi. V působivém závěru v podobě stísněné chodby jsou na stěnách vyvěšeny Magorovy básně z kriminálu. Výstava nás opouští v čase, kdy se z osudů okruhu stává celospolečenský etický a právní problém.
Naštěstí se na výstavu prodlouženou do konce dubna nemusíme jen těšit. Vyšel k ní i katalog, který se snaží na téma dívat prizmatem knihy, je doplněn dalšími články a vzpomínkami.
Ve vší produktivnosti vystavovaných osobností probleskuje katalogem i výstavou drobná osobní poetika. Např. láska Věry a Ivana Jirousových k ptactvu. Členem rodiny, jehož nenápadné stopy nás provádí expozicí, se stala jimi odchovaná volavka, již nakonec orgány StB otrávily. Tyto vzácné intimní momenty rodinných vztahů si odnášíme v srdci i po zavření katalogu či opuštění výstavy.
pro umění, Humpolec, 2021, foto: Nadační fond 8SMIČKA, Ondřej Přibyl.
