V pandemii se nespí. V pandemii se bdí. Procitám za svítání a uvědomím si, že slyším zvuk ptáků. Můj mozek okamžitě zareaguje – jak dlouho jsem ten zvuk neslyšela? Jo, jasně, je zima.
Výstava koncipovaná Annou Varteckou pro Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem odkazuje k dílu Olgy Karlíkové, která v devadesátých letech představila svou tvorbu právě ve stejné galerii. Její výtvarná poetika v nás v posledních letech ožívá, protože nabízí jistý protiklad k novému materialismu – díky onomu přítomnému naslouchání autorka svojí jedinečností, efemérností a citlivostí získala obdiv nejedné generace.
Celý koncept výstavy navazuje na to, jak transkribovala přírodní zvuk a pohyb do vizuální podoby. Ačkoliv je výstava komornějšího rázu, vyváženě mapuje transgenerační plynutí několika vybraných autorů (Inge Kosková, Pavel Mrkus, Michal Kindernay, Martin Marek a Iva Polanecká, Klára Míčková), kteří se procesuální formou zvukových přepisů a jejich obsahů nejen kolem lidské přítomnosti dlouhodobě zabývají.
Vystavená díla Michala Kindernaye, jehož šest metrů dlouhá kresba je doplněna kratším videem se záznamem trajektorie letu ptáků, se na první pohled mohou zdát jako pro autora atypická. Kresba, samostatné autonomní dílo velmi efemerního charakteru, může připomínat laboratorní ornitologické vzorky, partitury not či pohyb taktovky. Sám autor reflektuje v této práci to, co zůstává pro běžné oko v mnohém nepozorovatelné, tanec ptačích křídel na nebi. Měnící se barevnost je tak dokladem o změně teplot, hloubky, rychlosti letu či jednotlivých druhů pozorovaných ptáků.
To, že výstava nezůstává pouze v uzavřeném prostoru galerie, dokládá dílo Martina Marka a Ivy Polanecké, kteří se snažili převést do zvukového záznamu procházky tam a zpět místní krajinou. Stopa zvuku je zde kromě vizuálního vjemu vnímána jako jeden z důležitých smyslových záznamů, jako něco, co mnozí z nás nevědomě potlačují. Zvukové podněty si tak diváci mohou projít přímo v krajině, bez stereotypu unavenosti vizuální podobou.
Výstava je ve své další rovině v podobě doprovodného programu doplňována o každodenní zvukový záznam ze statku ve Skryjích, který poskytuje Michal Kindernay. Obohacujícím faktorem ve výstavě je také to, že nereflektuje pouze tu nejsoučasnější generaci, ale s vazbou na Karlíkovou zahrnuje i jednaosmdesátiletou Inge Koskovou, jejíž dílo rozhodně neztrácí na aktuálnosti.
Obecně jsme si vědomi toho, že v každém z nás přežívá archetyp ptáka, který je v mytologii vnímán jako symbol svobody, nepolapitelnosti, ale zároveň i křehkosti. Ne nadarmo měl apoštol Jan, autor Apokalypsy, ve své symbolice orla. Možná že právě Apokalypsa je na dosah. Atmosféra strachu o budoucnost je ve velmi čistém a jasně citelném záměru celé výstavy zřetelně přítomná. V prvé řadě jsme přišli o sebe a spolu s tím jsme se odtáhli od krajiny. V ten moment dochází k problémům s komunikací, jako by nás přestal zajímat náš vnitřní svět. Výstava tak může přispět k tomu, abychom si uvědomili, že někdy je třeba mlčet a zaposlouchat se. V ten daný okamžik se nám totiž otevře nejeden další smysl.
