Psát o zvuku samotném je výzva, psát o zvukových procházkách, které cílí na jiné smysly, je poměrně tvrdý oříšek. Zvuk jako takový může představovat určitý záznam vzpomínek, pomáhá nám vytvořit daleko hlubší představy o prostoru, ve kterém se člověk nachází, a o tom, co se v něm odehrává. Je součástí hlubokého prožitku spolu s atmosférou stejně tak bezpodmínečně jako vůně či chutě. V lidském mozku se tak uchovává daleko intenzivněji než samotný vizuální obraz, popřípadě útržky obrazů, které jsou s ním spojeny. Ponořit se plně do zvuku v dnešní době, bez zatížení vizuálního smogu, je otázka všímavosti. Jde o naslouchání, o to, jak být v přítomnosti nebo ji cvičit. Ani uspěchaná doba tomu nenapomáhá. Pokud se kolem sebe rozhlídnete, všichni koukají do placatých předmětů, jsou ve svém digitálním virtuálním světě, buď s hudbou, kterou ze sluchátek dost často slyšíte, nebo jen tak. Zaposlouchává se někdo víc do každodenních zvuků? Avšak jsou tu stále autoři a autorky, kteří se o tuto sluchovou percepci snaží. Výsledek je pak překvapující – je intenzivnější a odcházíme s rozšířeným vnímáním daného prostoru.
S Magdalénou jsem se seznámila roku 2017, kdy jsem přijela do norského Trondheimu na kurátorskou rezidenci. Ona tam tehdy studovala tamější akademii umění. Od první chvíle mě fascinovalo, jak se naše životy propojovaly skrze jiné lidi, které jsme společně znaly, anebo i v tématech, která jsme tou dobou obě objevovaly. Já se vrátila, ona tam zůstala. Naše cesty však neskočily mým odjezdem. Mezi námi bylo něco hlubšího, pevného, a souznění přetrvávalo. Magdaléna je příkladem umělkyně transformující svoji senzibilitu do zvukového prožitku, aby za pomoci jiného smyslu, než jsou oči, představila divákovi svou představu o světě. Vytváří ji velmi barvivě, a pokud nekontrolujete svoji fantazii, dokážete krásně splynout s konkrétním místem. Vnímáte tak daleko více, než kdybyste na daném místa reálně fyzicky pobývali, a autorka vám pomůže, aby vám nic neuniklo. Příště tak budete daleko více přítomni i v jiných místech a budete bedlivě naslouchat. Ať už jde o zvukové eseje, terénní nahrávky, nebo audio-mix hudebních sekvencí namixovaných spolu s opakujícím se rytmem, jejich bohatost nám ukazuje neuvěřitelnou hloubku, barevnost a vrstevnaté asociace světa zvuků. Je určitou hádankou, ale i konceptuálním obrazem. V následujícím textu se tak zaměřím na konkrétní díla umělkyně, která odkazují ke zvukovým stopám, prožitku, chůzi, času a záznamu v její umělecké praxi.
Svojí práci HISS (Sykot) představila v roce 2019 na výstavě The Earth, Current Way of Living v galerii Emila Filly v Ústí nad Labem. Výstava se zaměřovala na metaforu Země, kdy se galerie stala jejím předobrazem a byla rozdělena do čtyř oblastí, které jsou pro život na Zemi důležité. Autorka byla zařazena do oblasti litosféry a její dílo tak bylo autentickým terénním záznamem, procházkou po severočeském regionu od Bíliny přes Duchcov, Lom u Mostu, Most, Osek, Trmice až po Ústí nad Labem. Mostecká pánev se stala ideálním řečištěm pro prozkoumání zvukového světa. Severočeský region je již několik století zasažen těžbou uhlí, která krajinu významně poznamenala a proměnila. Její vykořistění autorka zaznamenávala po dobu jednoho týdne, kdy se důkladně procházela v terénu a přitom si pořizovala zápisky a nahrávky, ale především dané krajině naslouchala a snažila se v ní být autentická. Všímavost se soustředila na různé rytmy chůze, klapání, praskání, šumění, repetice určitých prvků v daném místě a nalézání nových vztahů, kterých sám člověk nevnímá. Na výstavě se pak reprezentovala zvukovou esejí a též autorskou knihou, kterou doplňuje text s jejím zážitkem z cest. Audio deník zkoumá její přítomnost i z ekologického myšlení – zaznamenávala krajinu poznamenanou lidskou aktivitou a vytvářela tak archiv přítomných zvuků a jejich společenství, které v budoucnu budou mít specifickou hodnotu.
V roce 2020 tuto audio práci v poněkud pozměněném sestřihu prezentovala na výstavě HISS v TEKS (Centrum elektronického umění v Trondheimu). Její součástí byl i doprovodný program, který Magdaléna zorganizovala v podobě dvou zvukových procházek v Trondheimu a snažila se norským občanům zprostředkovat nejen své pracovní metody, ale také podobnost krajin, které prožily extrakci zdrojů a byly vystavený další ekologické zátěži. Senzorickou exkurzi uskutečnila do bývalého dolu na měď Løkken Verk v blízkosti Trondheimu. Nejenom, že se účastnici seznámili s principem těžby, která je charakteristická pro severočeskou pánev, ale kontext těžby reflektoval také obecnost těžebního průmyslu v norské oblasti Trøndelag. Autorka si zde specificky pohrávala nejen s vizuální podobností, ale snažila se najít společné vlásečnice mezi dvěma rozdílnými kraji, státy i zeměmi, které prožily těžbu agresivní terénní destrukce. Na konci prohlídky dolu a šachet, která jim dala prožít danou atmosféru, nechala v obrovské hlavní hale zahrát danou zvukovou kompozici z ústeckého kraje.
Kurátor Martin Klimeš z Bludného kamene dal Magdalénu dohromady s Michalem Kindernayem, s nímž pak spolupracovala na dlouhodobém projektu. Jejich výstava v galerii Cella si zakládala na procesuálním výzkumu zvuku kolem okolí řeky Opavice. Každý z nich si vybral svoji pracovní metodu, která je pro něj charakteristická a nejčastěji s ní pracují. Magdaléna svoji část uchopila velmi emotivně, protože danou opavskou pahorkatinu zná již od dětství. Opět se vydala komunikovat s krajinou, kterou měla v dětských vzpomínkách, opět se brodila tokem z Opavy – tedy šla z dolního toku řeky. Říká se, že řeka všechno smyje a do jejího stejného toku nelze jít podruhé. Autorka tak zaznamenala jednu historickou událost říční přítomnosti a chůze – pokud se zaposloucháme do zvukové stopy, slyšíme z počátku lokální sbor žen (na území Hlučínska se totiž vyskytuje specifický dialekt), a později polehounku vibruje zpěv ptáků a zurčení vody. Někde je tok velmi barvitý a silný a někde se naprosto ztrácí – to je ovlivněno regulovaným zemědělstvím, kvůli kterému v určitých místech naprosto terén pro řeku vymizel. Poetický zvukově barvitý příběh tak reflektuje nejen prezenci samotné autorky, ale také přítomnost řeky a jejího osudu. Závěrečná fáze projektu kolem řeky Opavy bude pokračovat projektem Kozmických ptačích luk, který zachytil obnovu a regulaci terénu, návrat ptactva, biotopu a celkové diverzity. Společně s Kindernayem zahájí 23. 8. 2022 výstavu v prostorech Bludného kamene a následně 27. 8. zorganizují celodenní senzorickou exkurzi po okolí řeky Opavy a Kozmických luk, kde se bude veřejnost moci zapojit a zaposlouchat do různých přednášek, zvukových a ornitologických procházek, koncertu pro ptáky a mnoho dalšího. V polovině září pak dvojice zvukových autorů odvysílá dvaadvacetihodinové rádiovysílání o Kozmických loukách, které jsou součástí Radia Art Zone (Esch 2022, European Capital of Culture, Lucembursko).
Autorka skrze techniku terénního šetření neustále chodí, nahrává, chodí, píše, brodí se, zapadá, nalézá se a opět poslouchá a nahrává. Fyzický pohyb a „domnělá osamocenost“ jsou tu signifikantním prvkem.
Magdaléna citlivě přistupuje k improvizované participace jiných společenství a efemérním ohmatáváním místa nám předkládá neskutečně působivou, barvitou až kontemplativní výpověď o našem zakrnělém smyslu – sluchu.
Magdaléna Manderlová (1991) je vizuální a sound umělkyně, která v současnosti žije v norském Trondheimu. Své MA tituly získala na Fakultě umění Ostravské univerzity (2016) a trondheimské Akademii umění v Norsku (2018). Protože vychází z prostředí, kde se prolíná umění a hudba, její dílo se všeobecně zaměřuje na zvuk. Svou činnost zakládá na soustavném terénním výzkumu, zakotveném v poslechové praxi a akustické ekologii. Její tvorba se vyvíjí v site-specific zvukové instalace, audio díla, terénní záznamy, psaní na základě zvuku nebo performance. Je aktivní na poli experimentální elektronické a improvizované hudby. Své projekty představila na sólových výstavách, jako je TEKS – Trondheim Electronic Arts Centre v norském Trondheimu, či ve Vitrínce Denisce v Olomouci. Dále se zúčastnila skupinových výstav v Galerii Cella a Hovorny v Opavě, v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, v Galerii sam83 v České Bříze nebo Galerii Snerk v norském Tromsø.
