Koncem října jsem strávila víkend na chalupě. Místo abych studovala dílo Zdeny Kolečkové pro slíbený článek, vyloupávala jsem semena medonosných bylin, abych je mohla příští rok zasadit. Některé věci nesnesou odklad. Principiálně jsem skutečný svět upřednostnila před tím umělým, zprostředkovaným. Ovšem je velmi podstatné, abychom uvažování o těchto věcech a jejich umělecké vyjádření vídali také ve výstavních síních. Díky práci Zdeny Kolečkové se můžeme alespoň přiblížit k tématu, na němž byly postaveny všechny staré náboženské systémy – k plodnosti vnímané jako univerzální kosmický princip, na němž vše záleží.
Celá podstata je však přenesena do dnešní doby. Umělkyně se vymezuje vůči industriálním zásahům člověka do krajiny a vybírá si k tomu převážně průmyslové dominanty v okolí Ústí nad Labem, kde žije a stabilně tvoří. Člověk se znalostí okolí je lehce dokáže rozeznat, ale vlastně není důležité, kde se továrny, teplárny, znečistěné řeky a lomy nacházejí. Jsou symbolem antropocentrického mužského principu (zvláště při záběru na teplárenské komíny je falická symbolika jasná) kdekoliv na světě.
Zdena Kolečková v dílech, která se starostlivosti, plodnosti a péče týkají, vystupuje sama jako protagonistka, která tyto principy uplatňuje. Její práce má výrazně feministický podtext – vždyť právě plodnost a péče jsou vnímány jako ženské vlastnosti a jsou přisuzovány ženám, popř. queer. Na druhou stranu cyklus děl a stejně pojmenovaná výstava – V kůži Robinsona (Topičův salon, 20. 3. 2020 – 17. 4. 2020) – s jistou dávkou humoru poukazuje na bílého muže, který se shodou okolností vymanil z ekonomického teroru koloniálních praktik, přijal přírodní zákony a naučil se žít v souladu s nimi. Umělkyně tedy přebírá postup pěstování obilí, který Daniel Defoe popsal ve známém románu. A je to sympatické – to, co dokázal muž – Robinson –, jenž má podle koloniálních měřítek počátku 18. století lepší pozici pro přežití, dokáže i současná žena (gay, trans, queer). A domnívám se, že lépe. Pravděpodobně k tomu má díky genetické výbavě, tradicím a kolektivní zkušenosti lepší předpoklady. Přesto si autorka zpřetrhanou kontinuitu znalostí a řádu věcí předávanou z generace na generaci dobře uvědomuje a pracuje s ní. Do některých expozic začleňuje intimní narativy a kontextualizuje nejen vlastní tvorbu, ale i historické události, které během 20. století, zvláště v sudetské oblasti, ovlivnily současnou sociokulturní a de facto i environmentální podobu severozápadních Čech.
„Když se moje maminka na jaře roku 1946 narodila, onemocněla a její matka, moje babička německé národnosti a polsko-německého původu, se s ní vypravila do nemocnice. Tam je odmítli ošetřit a vrátili domů s tím, že případ je beznadějný a miminko beztak zemře. Ve chvíli, kdy babička seděla na zápraží domu a plakala, šla kolem další Němka, těsně před odsunem. Vyptala se, co se stalo, a navrhla, že by se dítě pokusila zachránit. Přinesla sušené rostliny. S ostatními Němci, kteří měli minimalizovaný přísun potravinových lístků, se složila na trochu rýže. Uvařili slabý odvar a smíchali jej s nálevem z bylin. Celé tělíčko jí obalili vatou, zahřívali ve vlažné troubě a po lžičkách dávali sát připravený nápoj. Pár dnů poté napořád odcestovali.“
Ženskost je možné vysledovat i ve formálním zpracování uměleckých děl – ve videích se odráží lyrická poetika (např. záběry jsou často natáčeny v měkkém světle), v kresbách zase trpělivost a jemnost. Jak je naznačeno, Zdena Kolečková využívá různé typy médií, které vytvářejí pro daný cyklus ucelenou promyšlenou podobu. Do paměti se mi například vtiskla instalace Chemistry Tea & Mercury Coffee / Perpetuum racionalis (např. na výstavě Podivná botanika a jiné příběhy, GHMP, 14. 3. – 17. 6. 2018), v níž do poměrně rozsáhlého modelu areálu SPOLCHEMIE umístila umělkyně vzorky nasbíraných bylin a zároveň vytvořila samozavlažovací systém pro živoucí rostliny. Součástí instalace byly také fotografie tvořící mikropříběh vyprávějící o tom, jak umělkyně v okolí továrny nasbírala potřebný materiál a zaslala ho do výzkumného ústavu na chemický rozbor. Na posledním obraze je zachycena sama umělkyně (konkrétně jak čeká na poště s balíčkem), což dává dílu skutečně osobní rozměr. Divák/Divačka se může ztotožnit s všedností okamžiku a zároveň se může inspirovat občanskou angažovanou aktivitou. Výčet nekončí – součástí instalace byly propracované kresby japonskou tuší zobrazující složité molekuly těžkých kovů a také směs bylin s číselnými údaji a textovým doprovodem v podobě výzkumné zprávy, z nichž se dozvíme, kolik byliny obsahují arsenu, olova, kadmia a dalších zdraví velmi škodlivých látek. Například s polycyklickými aromatickými uhlovodíky (PAH) to ale není v Ústí tak strašné – jak jsem se dočetla ve zprávě Evropské vědeckého výboru pro potraviny, na dřevěném uhlí grilovaná kachní prsa obsahují 320 PAH µg/kg. V nasbíraných vzorcích je to jen 3,73 PAH µg/kg. Překvapivé zjištění – byliny z okolí chemičky jsou zdravé! Podobný princip uplatnila Kolečková v cyklu Made in Ghetto (2012), v jehož rámci mapovala a zpracovávala rostliny v ústecké čtvrti Předlice.
V současné době je těžké (domnívám se, že obzvlášť pro profesorku v akademickém prostředí, kterou Zdena je) oprostit se od pozitivistických teorií a přístupu k bádání. Ve výše zmíněné umělecké tvorbě je tvrdá věda zastoupena atributy, které asociují exaktní výzkum – již zmíněná číselná data o obsahu škodlivin, ale například i bílé holínky a skleněné nádoby, které spíše asociují práci v chemické laboratoři než práci na poli. Součástí cyklů jsou často videa. Jsou poměrně narativní, dokonce mají lehce edukativní charakter a jazyk. Přesto využívají neobvyklé a pro „neškoleného“ diváka nečekané sekvence záběrů a střih. Například ve dvoukanálovém videu Sonáta o chlebu je zdůrazněn především proces sázení, zrání a sklízení obilí. Samotný proces zpracování suroviny a zadělávání chleba zobrazen není. A vlastně je to dobře – jedná se o mysterium, které není třeba zobrazovat, ale jen metaforicky naznačit. Zdena tak činí chůzí v mlžném oparu v suburbanní městské divočině. Forma i obsah děl Zdeny Kolečkové vyžaduje na příjemci soustředění, snahu o pochopení a kritický úsudek – nechceme přeci jasné a prvoplánové odpovědi, natož doktríny. Vyžadujeme prostor pro to, abychom si mohli utvořit vlastní obraz anebo ještě lépe porovnat autorčin přístup s vlastní zkušeností.
Shodou okolností bude v prvním listopadovém týdnu v mostecké galerii Bunkr zahájena výstava Obětované zóny Crushnohor studentů/tek a absolventů/tek Fakulty umění a designu UJEP (Laury Fiľákové, Hany Kokšalové, Barbory Kropáčkové, Štefana Pecka), kteří se také věnují tématu postindustriální krajiny severozápadních Čech a ve svých kolektivních eko-rituálech pracují performativními způsoby. Okruhy, kterými se zabývá i Zdena Kolečková, tak rezonují i v další generaci autorů. Environmentální a ekologická tematika představují ovšem pouze část umělkynina dosavadního díla. Dalším jejím stěžejním zájmem jsou historické fenomény, které formovaly estetiku a kulturní zázemí sudetských a postsudetských rodin, ale jak vidíme z příběhu o umělkynině babičce – vše se prolíná.
