Chemický antropocén by Lenka Veselá

Chemické látky průmyslového původu se staly všudypřítomnou součástí života v éře označované jako antropocén. Od mikroplastů v hlubinách oceánů, přes rozkladu odolávající permafrost a polyfluoroalkylové sloučeniny v polárních ledovcích až po hormonální systémy narušující chemické endokrinní disruptory v placentě a mateřském mléce. Dnes už na Zemi nejspíš neexistuje kout, kam by chemické látky vzniklé v důsledku lidské aktivity nestačily proniknout. Následující text se zamýšlí nad důsledky simultánní všudypřítomnosti a neviditelnosti chemických látek v našich životech. Jak moc na nás chemické látky působí a s jakými důsledky? Kým se s nimi stáváme? Jak s nimi můžeme být jinak?

Antropocén „v buňce“

Termín antropocén, popularizovaný atmosférickým chemikem Paulem Crutzenem1, má svůj původ v geologii, rozšířil se však i do ostatních oborů, zejména z oblasti humanitních studií a sociálních věd, a do kulturního a politického povědomí, kde se používá pro označení epochy, v níž došlo následkem lidské činnosti k nevratným změnám ovlivňujícím život na Zemi, v jejichž důsledku jsme svědky masového vymírání druhů. Navzdory rozšíření významu pojmu, dnes používaného pro popis široké škály dopadů lidského počínání, se jeho vizuální reprezentace drží původní geologické reference. Na přeceňování významu geologie coby určujícího činitele měnícího podmínky planetárního života kriticky upozorňuje kulturní environmentalistka Stacy Alaimo:  „Geologický původ pojmu ‚antropocén‘ dal vzniknout příkrým planetárním figuracím člověka a nerostných sloučenin, ve kterých ostatní formy života a biologické procesy nemají místo“2, píše Alaimo a poznamenává, že „toto zaostření na geologii, spíše než kupříkladu chemii či biologii, odděluje člověka od jím způsobených zásahů do života planety skrze zacílení na externalizované a nelidské pojetí materiality“3. Předkládaná esej o „chemickém antropocénu“ navazuje na Alaimo jak svým zaměřením na transformaci planety prostřednictvím lidskou činností iniciovaných biochemických procesů, tak především tím, že se jedná o úvahu o antropocénu v nás.

Chemickým antropocénem můžeme rozumět epochu planetárního života, kdy je veškerý život na Zemi vystaven působení průmyslově vyráběných chemických látek. Jedná se o éru, ve které se chemické expozice staly součástí život zajišťujících procesů, a takto podmínkou života vůbec. V návaznosti na vědkyni Hannah Landecker můžeme chemický antropocén chápat jako „antropocén v buňce“ či „antropocén buněk“4. Antropocén „industrializovaných metabolismů“ lidských a ne-lidských organismů popisovaný Landecker vyžaduje přesměrování našeho pohledu z makro na mikro úroveň a z vně na uvnitř. Zároveň se jedná o pohled, který namísto vyhlížení blížícího se kolapsu života na Zemi zkoumá aktuálně probíhající biochemickou proměnu nás samotných (coby „anthropos“), jakož i transformaci metabolismů a metabolických vztahů dalších planetu obývajících druhů, bez nichž naše přežití není myslitelné.   

Antropocén (v) nás

Chemický antropocén můžeme chápat jako volání po změně perspektivy, ale i jako perspektivu samotnou, odrážející měnící se podmínky života. V úvodu ke knize Art in the Anthropocene editoři Heather Davis a Etienne Turpin navrhují považovat antropocén za především estetický fenomén – ve smyslu původního řeckého významu αἰσθητικός [aisthetikos], jenž se týká schopnosti smyslového vnímání.5 Antropocén jako „senzorický fenomén“ či „estetická událost“ podle nich zahlcuje náš smyslový a percepční aparát projekcemi environmentálního kolapsu a ovlivňuje tak naši schopnost zakoušet a chápat svět, ve kterém žijeme. S průmyslovými chemickými látkami, jež na mikroúrovni našich buněk mění fungování tělesných funkcí, včetně vývoje a aktivity nervové soustavy a mozku, získává jejich argument nový význam. Interakcí se syntetickými chemickými látkami se tak mění fyziologie našeho vnímání, poznávání a emočního prožívání. A to i takto – na materiální, tělesné rovině – i naše schopnost vnímat a chápat svět kolem nás. Odpověď na otázku, čím je chemický antropocén a jak na nás působí, tak musíme hledat především v nás samotných – v naší zranitelnosti a stále omezenější schopnosti účinně čelit bolestně zakoušeným projevům vlastního těla i světa kolem nás.

(Ne)viditelná působení chemických látek

Chemický antropocén nelze reprezentovat velkolepými panoramaty zemského povrchu, autoritativně působícími satelitními snímky či pomocí vědeckých modelů podobných těm klimatickým, které by nám pomohly pochopit současnou situaci a připravit se na budoucí vývoj. Je to antropocén, který se skládá a klíčí v nás samotných a v prostředích, která obýváme, a jehož komplexní dopady v podobě měnících se biochemických (a v návaznosti na ně i sociálně-politických) vztahů se teprve učíme nahlédnout. Skryté, pomalu působící a teprve se rodící dopady průmyslově vyráběných chemických látek, jež na rozdíl od těch přirozeně se vyskytujících považujeme za násilnou intervenci do vztahů mezi člověkem, nelidskými organismy a prostředím, jsou proto často popisovány coby „neviditelná hrozba“ či jako forma „neviditelného, pomalého násilí“. Východiskem tohoto textu nicméně je, že spíše než o „neviditelnosti“ chemických expozic bychom měli přemýšlet o okolnostech a praktikách, které je pro nás činí viditelnými nebo neviditelnými, či o strategiích, které zvyšují nebo naopak snižují naši citlivost a vnímavost vůči jejich přítomnosti a účinkům.

Z hlediska povědomí o působení chemických látek na lidské a nelidské organismy a prostředí hraje nezastupitelnou roli vědecký výzkum, díky němuž získáváme vhled do komplexních mechanismů, skrze které na nás chemické expozice působí. Vzhledem k tomu, že jen nepatrná část ze stovek tisíců člověkem vyrobených chemických látek byla podrobena vědeckému zkoumání, poznání, které dnes díky vědě máme, je jen pomyslnou špičkou ledovce spíše než ucelenou výpovědí. Studium chemických látek vyžaduje zvážení mnoha vzájemně provázaných faktorů, jako je interaktivní působení chemických látek v chemických směsích, tkáňově specifické odezvy, zvýšené nebezpečí v určitých, zejména velmi raných, fázích vývoje organismu, obtížnost až nemožnost stanovení bezpečné dávky u látek s neobvyklým vztahem mezi dávkou a odezvou a problematika epigenetických účinků měnících náchylnost k onemocněním během života i mezigeneračně. Závěry vědeckých studií založených na laboratorních experimentech, analýzách populačních trendů a archivním a terénním výzkumu, jež poukazují na možnou toxicitu průmyslově vyráběných látek, jsou tak částečné a nepřímé, a takto napadnutelné. Lukrativní průmyslová lobby nejistoty ohledně zdraví škodlivých účinků průmyslově vyráběných chemických látek nejen obratně využívá, ale sama k ní i přispívá – sponzoringem vědeckých studií rozporujících pro ni nepříznivé závěry nikoli s cílem přesvědčit vědeckou komunitu o bezpečnosti svých produktů, ale za účelem zmatení veřejnosti a regulátorů. Protože současný systém regulace neumožňuje omezení nebo ukončení výroby a distribuce podezřelých chemických látek bez předložení průkazných důkazů o jejich škodlivosti, uvedená strategie se vyplácí, a zpochybňování důkazního materiálu o zdravotních rizicích pomáhá výrobcům udržet jejich produkty na trhu.6

V atmosféře nejistoty, prohloubené průmyslem sponzorovanými kampaněmi popírajícími rizikovost průmyslových chemických látek, je veřejnost vedena k preventivní opatrnosti. Socioložka Norah MacKendrick užívá termín „obezřetná spotřeba“ (precautionary consumption) pro popis uvážlivého spotřebitelského chování snižujícího riziko chemických expozic skrze informovaný, odpovědný výběr potravin a dalších produktů každodenní spotřeby.7 Praxe obezřetné spotřeby je MacKendrick a dalšími feministickými mysliteli a myslitelkami kritizována za přesouvání odpovědnosti za rizika spojená s chemickými látkami z výrobců a distributorů těchto látek na spotřebitelky, zejména těhotné ženy a osoby pečující o malé děti.8 Protože se zdroje chemických látek neomezují na spotřebitelské výrobky, a protože průniku z mnoha jejich rozličných zdrojů do prostředí nelze zabránit, dostávají se do půdy, vody a ovzduší. Obezřetné spotřebitelské chování je tak nepříliš účinnou taktikou, jež odvádí pozornost od kolektivní potřeby chránit společně sdílená prostředí namísto sebe sama.

Individualizovaná taktika adresování chemických rizik je vedle feministického diskurzu oponována i environmentálním aktivismem, jenž poukazuje na nutnost systémových řešení a volá po odpovědnosti producentů a regulátorů chemických látek za jejich ničivé dopady, zejména na život komunit, jejichž blahobyt a přežití je jimi přímo ohroženo. Při prosazování strukturálních opatření však organizace jako Greenpeace, World Wildlife Fund, Sierra Club nebo Friends of the Earth (u nás známé jako Hnutí Duha) ve svých kampaních sahají k problematickým heslům a vizím slibujícím čistou a zelenou budoucnost bez toxických chemických látek, a takto šťastnější život „našich“ dětí. Giovanna Di Chiro, výzkumnice v oblasti environmentální spravedlnosti, v souvislosti s environmentálním diskurzem mluví o „eko-normativitě“ – tedy normativitě narativů, které rozvíjením fantazií o „čistých“ tělech, prostředích a budoucnostech vzbuzují strach a úzkost z nečistoty a nemoci.9 V kontextu stále diskutovanější problematiky chemických endokrinních disruptorů narušujících činnost hormonálních systémů, a takto i pohlavního vývoje a funkcí, se pak eko-normativita stává eko-heterosexismem: respektované vědecké studie i média předkládají anomálie v pohlavním vývoji a sexuálním a reprodukčním chování coby klíčový důkaz dokumentující škodlivost endokrinních disruptorů, a přispívají tak k šíření heterosexistických a transfobních postojů. V odborných i široké veřejnosti určených zprávách se tak běžně setkáváme s výrazy jako „chemická kastrace“ či „gender ohýbající chemikálie“ a s popisy toxických účinků endokrinních disruptorů pomocí přívlastků odkazujících k feminizaci, homosexualitě a transgenderovosti.

Strategie zviditelňující škodlivé dopady průmyslových chemických látek, kterými jsme oklopeni, jsou klíčem k účinnému odporu vůči jejich neodpovědné výrobě a šíření. Protože však tyto strategie mohou samy o sobě být zraňující, je třeba vybírat a vyvíjet takové, které nám umožňují „vidět“ chemické násilí bez toho, aby se přitom uchylovaly k normativním představám o tělech a prostředích či k sexistickým a transfobním vyjádřením. 

Chemická prostředí jako prostory stávání se, představivosti a péče

Odpověď na otázku, jak se zabývat chemickými látkami mimo výše kritizovaný normativní rámec, nacházím já i řada spřízněných výzkumníků a výzkumnic ve feministické technovědě poučené myšlenkami posthumanismu a nového materialismu a v citlivosti queer ekologií.10 Výzkumné (a) umělecké praxe čerpající z těchto oblastí, včetně práce mých kolegyň a kolegů, jejichž projekty tuto esej ilustrují,11 vytváří a využívají alternativní slovník a rejstřík praktik umožňující adresovat expozice chemickým látkám bez normativních, zraňujících tvrzení. Součástí těchto přístupů je důraz na vztahy a obezřetnost při přisuzování toxicity, jež je rovněž pokládána za vztahovou veličinu – tedy nikoli za vlastnost chemických látek, ale za označení, které se stává smysluplným až v konkrétních konstelacích lidských a nelidských aktérů a biochemicky aktivních látek. Feministická teoretička Karen Barad používá pojem stávání se (becoming) pro popis vzájemného spolu-ustavování spolu-provázaných materiálních a sociálních fenoménů rodících se z možností dané situace.12 Stávání se je užitečným konceptem i pro uvažování o vztahovosti a performativitě chemických látek, jejichž účinky na nás se vyjevují až v situovaných interakcích dávajících průchod náhodě, nelinearitě, kolektivní dynamice a vzniku nových, komplexních forem. Protiklady jako „bezpečný“ a „toxický“ nebo „čistý“ a „znečištěný“ takto nemají nezávislou existenci, ale nabývají smysl a konkrétní obrysy až v otevřených a dynamických procesech stávání se, jejichž výsledky nelze předem s určitostí předvídat. Logika stávání se se takto vzpírá rozdělování chemických látek, případně určitých dávek těchto látek, na ty, které nám slouží v podobě léků nebo užitečných, „zdravotně nezávadných“ materiálů a produktů, bez nichž si „moderní“ život neumíme představit, a ty, které jsou označovány jako „toxické“. 

Uvažování o chemických látkách s využitím konceptu „stávání se“ není v žádném případě relativizací či dokonce ospravedlněním újmy, kterou neodpovědná, ziskem motivovaná průmyslová produkce působí, ale výzvou, která s vědomím nutnosti sdílet svět s průmyslovými chemickými látkami s potenciálem nás zranit, ba i zabít, zkoumá možnosti života schopného odolávat, přežít a pokračovat dál – díky otevřenosti experimentům, strategickým, více než lidským spojenectvím a solidárním pečujícím sítím. Queer ekologické přístupy nezavírají oči před zraňujícími dopady chemických látek, jež zahrnují biochemické, ale i sociokulturní procesy a pnutí, a jejichž zhodnocení se tak neobejde bez uvažování o informovaném souhlasu, komplicitě, konzumerismu a extraktivismu spojených s produkcí, užíváním a likvidací biochemicky aktivních látek. Zároveň ale odmítají politiku čistoty a jsou afirmací „znečištěných“ a zranitelných forem bytí v chemickém antropocénu a jejich schopnosti dále se měnit a přeskupovat – stávat se někým jiným – společně s těmito látkami i jim navzdory. Namísto vyjadřování obav ze znečištění a toxicity tak queer ekologické přístupy adresují přítomnost chemických látek v prostředí skrze koncepty stávání se, představivosti a péče. Nabízí tím kritickou, avšak nadějeplnou vizi života se syntetickými chemickými látkami, tvořící alternativu jak k normativním představám o „zdravých“ a „čistých“ tělech a prostředích bez „toxických“ chemických látek, tak k nihilistickým obrazům antropocénní apokalypsy.

1) Paul Crutzen, „Geology of Mankind“, Nature, vol. 415, no. 23, 2002, doi.org/10.1038/415023a.

2) Stacy Alaimo, Exposed: Environmental Politics and Pleasures in Posthuman Times, Minneapolis & London: University of Minnesota Press, 2016, s. 143.

3) Alaimo, Exposed, s. 148.   

4) Hannah Landecker, „The Industrialization of Metabolism: Histories and Consequences“, Praha, Sociologický ústav Akademie věd ČR, 26. 5. 2022, https://www.soc.cas.cz/akce/industrialization-metabolism-histories-and-consequences.

5) Heather Davis & Etienne Turpin, eds., Art in the Anthropocene: Encounters Among Aesthetics, Politics, Environments and Epistemologies, London: Open Humanities Press, 2015.

6) Příkladem je firma Syngenta vyrábějící herbicid atrazin, jež úspěšně rozporovala důkazy o jeho škodlivosti, a podařilo se jí tak dosáhnout obnovy výroby poté, co byla z příkazu americké Environmental Protection Agency pozastavena. Britt E. Erickson, „US EPA Reapproves Atrazine: Agency Allows Continued Use of Common Herbicide with New Requirements“, Chemical & Engineering News, 21. 9. 2020, https://cen.acs.org/environment/pesticides/US-EPA-reapproves-atrazine/98/web/2020/09.

7) Norah MacKendrick, Better Safe Than Sorry: How Consumers Navigate Exposure to Everyday Toxics, Oakland: University of California Press, 2018.

8) Vedle MacKendrick například Lee & Roxanne Mykitiuk, „Surviving Difference: Endocrine-Disrupting Chemicals, Intergenerational Justice and the Future of Human Reproduction“, Feminist Theory, vol. 19, no. 2, 2018, s. 205–221, doi.org/10.1177/1464700118764080; Dayna Nadine Scott, Jennie Haw & Robyn Lee, „Wannabe Toxic-Free? From Precautionary Consumption to Corporeal Citizenship“, Environmental Politics, vol. 26, no. 2, 2017, s. 322–342, doi.org/10.1080/09644016.2016.1232523; Shadaan & Murphy, „Endocrine-Disrupting Chemicals (EDCs) as Industrial and Settler Colonial Structures: Towards a Decolonial Feminist Approach“, Catalyst: Feminism, Theory, Technoscience, vol. 6, no. 1, s. 1–36, doi.org/10.28968/cftt.v6i1.32089; Andrew Szasz, Shopping Our Way to Safety: How We Changed from Protecting the Environment to Protecting Ourselves, Minneapolis: University of Minnesota Press, 2007.

9) Giovanna Di Chiro, „Polluted Politics? Confronting Toxic Discourse, Sex Panic, and Eco-Normativity“, in Catriona Mortimer-Sandilands & Bruce Erickson, eds., Queer Ecologies: Sex, Nature, Politics, Desire, Bloomington: Indiana University Press, 2010, s. 199–230.

10) Například Malin Ah-King & Eva Hayward, „Toxic Sexes: Perverting Pollution and Queering Hormone Disruption“, O-Zone: A Journal of Object-Oriented Studies, vol. 1, 2013, s. 2–12; Lynda Birke, „Sitting on the Fence: Biology, Feminism and Gender-Bending Environments“, Women’s Studies International Forum, vol. 23, no. 5, 2000, s. 587–599; Mel Y. Chen, Animacies: Biopolitics, Racial Mattering, and Queer Affect, Durham: Duke University Press, 2012; Heather Davis, „Toxic Progeny: The Plastisphere and Other Queer Futures“, PhiloSOPHIA, vol. 5, no. 2, 2015, s. 231–250; Giovanna Di Chiro, „Polluted politics?“; Eva Hayward, „Transxenoestrogenesis“, Transgender Studies Quarterly, vol. 1, no. 1–2, 2014, s. 255–258; Bailey Kier, „Interdependent Ecological Transsex: Notes on Re/production, ‚Transgender‘ Fish, and the Management of Populations, Species, and Resources“, Women & Performance: A Journal of Feminist Theory, vol. 20, no. 3, 2010, s. 299–319; Robyn Lee & Roxanne Mykitiuk, „Surviving Difference“; Logan Natalie O’Laughlin, „Interrogating Ecofeminisms: Reading Endocrine Disruptor Panics as Assemblages“, Green Theory and Praxis, vol. 9, no. 6, 2016, s. 25–38; Logan Natalie O’Laughlin, „Troubling Figures: Endocrine Disruptors, Intersex Frogs, and the Logics of Environmental Science“, Catalyst: Feminism, Theory, Technoscience, vol. 6, no. 1, 2020, s. 1–28, doi.org/10.28968/cftt.v6i1.32350; Serpil Oppermann, „Toxic Bodies and Alien Agencies: Ecocritical Perspectives on Ecological Others“, in Jyotsna G. Singh & David D. Kim, eds., The Postcolonial World, London: Routledge, 2016, s. 432–444; Anne Pollock, „Queering Endocrine Disruption“, in Katherine Behar, ed., Object-Oriented Feminism, Minneapolis: University of Minnesota Press, 2016, s. 183–99; Dayna Nadine Scott, „,Gender-Benders‘: Sex and Law in the Constitution of Polluted Bodies“, Feminist Legal Studies, vol. 17, no. 3, 2009, s. 241–265, https://link.springer.com/article/10.1007/s10691-009-9127-4; Alexis Shotwell, Against Purity: Living Ethically in Compromised Times, Minneapolis: University of Minnesota Press, 2016.

11) Umělecké projekty ilustrující tuto esej jsou mimo jiné i součástí kolektivní monografie Synthetic Becoming. Lenka Veselá, ed., Synthetic Becoming, Berlin & Brno: K. Verlag & FaVU, 2022.

12) Karen Barad, Meeting the Universe Halfway: Quantum Physics and the Entanglement of Matter and Meaning, Durham: Duke University Press, 2007.