Klec vedle klece jako rám vedle rámu, hlídači a kustodi, vážené instituce. Galerie a zoologické zahrady nejsou ve své podstatě příliš rozdílné. Výstava v Pragovka Gallery Little John si tento model bere za svůj a prostřednictvím děl českých i zahraničních umělců a umělkyň přetváří prostor bývalé továrny v zoologickou zahradu.
Hmyz, ptactvo, kopytníci, ryby. Příběhy z jednotlivých sekcí se postupně otevíraly a prolínaly jeden s druhým podle toho, jak hluboko se vstoupí. Manipulativní vztah člověka a zvířete, domestikace, ale i vzájemný respekt nebo hledání společného jazyka patří mezi motivy, které umělci a umělkyně, ale i diváci a divačky společně odkrývali.
,,Malého Honzíka“ uvádí dílo Poliny Davydenko. Točité bludiště ze žlutých závěsů, kterými bylo třeba projít, vás pohltilo, abyste na jeho konci našli malé útočiště, místo k rozjímání a video s příběhem o vosičce. Umístěno stranou od děl ostatních, ocitá se divák v díle jako v plástvi, jako vosa, uměle odříznutý, umístěný do určeného místa, ze kterého je těžko uniknout. Na hmyzí tematiku navazuje i Anna Hulačová. Ta pracovala se spojením lidí a včel v jednu společnou entitu. Dvě postavy v téměř lidském měřítku obývaly a proměňovaly včely, které mají úly v jejich trupech. Od hmyzu postupně přecházíme do pavilonu ptactva. Série fotografií Diany Lelonek zachycující ptáky zemřelé na pobřeží v důsledku potravy plné mikroplastů a drastické změny jejich přirozeného prostředí by pravděpodobně nenesla tak silnou subverzivní zprávu, pokud by z ní nebylo cítit lidské zavinění. Detailní vyobrazení již bezvládných těl pohřební estetiky vzbuzují lítost i úzkost, ale pokládají také otázky, jak je možné, že společnost nechala tuto ekologickou situaci zajít tak daleko. S ptáky pracuje i Magdalena Manderlová, která ve své zvukové eseji kombinuje zpěv ptáků, citace z knih i mluvené slovo. Z díla se stává zvuková malba, kde se při koncentrovaném poslechu jednotlivé zpěvy i polohlasy prolínají a překrývají jako tahy štětcem. Mizení druhů předznamenává i mizení jejich zvuků a nechává tuto skutečnost vyznít až ohlušujícím tichu.
Do pavilonu plného vody nás vzala Zdena Kolečková, kde V jezírku pohaslých očí konfrontuje diváka s jeho vlastní večeří. Dominik Gajarský ve svém videu představuje dva téměř až absurdní příběhy, které jako by byly až příliš lidské na to, aby jejich hlavní postavy byla zvířata. Kopytníky uvozuje Barbara Benish s Manifest destiny. Hovězí kůže a na ní znázorněná mapa Spojených států není jen odkazem na původní obyvatelstvo, ale i zvláštním zobrazením momentu, kdy se z živé bytosti stává pouze komodita. Fragment zvířete, které nedojde klidu ani po smrti. Kopytníkům uniknuvším z jatek a od všudypřítomné smrti se věnuje duo Gustavsson a Haapoja příběhem o osvobozeném čuníkovi, Hana Nováková zkoumá respekt a despekt losů a Denisa Langrová nehierarchicky konfrontuje zvířecí a lidskou řeč. Tíha mnohosti témat, která se výstavou prolíná je až nezměrná.
Prostředí bývalé továrny na Pragovce má navíc moc držet diváka při zemi a nedovolí mu se nadechnout a odpoutat od všeho, co vidí před sebou, dokud neobejde celý okruh. Lidskost situací, do kterých jsou jednotlivé druhy umístěny, se může zdát absurdně nepatřičnou a i vizuálně příjemná díla zanechávají hořkou pachuť, která se zarývá pod kůži a nutí diváctvo uvnitř, ale i navenek čelit střetu světa lidí a zvířat i rostlin, kteří tu byli dávno před nimi.
