Galerie hlavního města Prahy koncem června představila samostatnou výstavu Was Ist Kunst? konceptuálního umělce Dragoljuba Raši Todosijeviće, jedné z hlavních postav jugoslávské a srbské neoavantgardy. Výstava je koncipována jako jakési převyprávění dějin umění 20. století z pohledu Todosijeviće, který se v různých fázích své tvorby pouštěl do kritiky různých aspektů uměleckého provozu. Snad nejmarkantnější je v rámci této výstavy jeho kritika vnímání uměleckého díla jakožto komodity – toto téma zhmotnil v díle Srbopomeranče (1999), ve kterém za pomoci reklamních plakátů a dopisu propaguje produkt své firmy Universal Fruit Co. Ltd.: srbské pomeranče. Pomeranče, jejichž „kvalita je pravděpodobně mnohem vyšší než kvalita pomerančů, které se obvykle prodávají ve vaší zemi“, tu slouží jako metafora pro umělecká díla, jejichž tržní ceny slouží jako domnělé náhražky jejich kvality. Zatímco reklamní plakáty výstavu uvádějí a svým způsobem i zakončují, pomeranče, rozházené po celé galerii, tuto kritiku komodit připomínají v každé místnosti galerie.
S komodifikací děl měla problém většina srbských neoavantgardních umělců, kteří se obrátili proti státní doktríně umělecké produkce, které od 60. let minulého století dominovala malba. I proto je v Todosijevićově tvorbě markantní kritika modernistické malby, jako v nedávné řadě Depresivní abstrakce či v sériích Elementární malby (70. léta) a Asie, Evropa, Amerika (2012).
Podstatnou součástí výstavy jsou také fotografie a audiozáznamy z různých autorových performancí, ve kterých divačky a diváky nutí k zamyšlení nad podstatou umění, ať už přímočaře v díle Was ist Kunst, Marinela Koželj? (1978), kde stále dokola, avšak se stoupající naléhavostí pokládal otázku „Was ist Kunst?“, či například v performativní přednášce Umění a paměť (1975), kde zhruba čtyři hodiny vyjmenovával jména umělců a umělkyň, na které si zrovna vzpomněl.
Jistým vyvrcholením výstavy a snad nejexplicitnější kritikou uměleckého provozu je instalace Edinburský manifest (1975). V místnosti osvětlené otupující oranžovou barvou (díky které celá místnost připomíná jeden velký srbopomeranč) je na zdech v několika jazykových mutacích vylepen text manifestu, který se táže: „Kdo na umění profituje a kdo z něj čestně čerpá příjmy?“ Odpovědí samozřejmě nejsou samostatní umělci a umělkyně – otázku následuje výčet více než sta aktérů, kteří více či méně přímo sklízí plody práce umělců.
