Cena Jindřicha Chalupeckého byla každoročně udělována pěti umělcům mladším 35 let (pozn. ed.: v současné době se změnily podmínky, laureáti budou tři a věková hranice se zrušila). Letošními laureáty jsou Kryštof Brůha, Lenka Glisníková, Petra Janda, Gabriela Těthalová a Stony Tellers, které doplňuje práce od nizozemského umělce Jonase Staala. V kurátorském textu lze nejasně rozpoznat „kolektivitu“ jako zastřešující téma v prohlášení, že všichni jsme konfrontováni s množstvím těžkostí, které nás však ovlivňují různými způsoby. Slibný přístup, který by mohl vypovídat o intersekcionálním zkoumání současného stavu našeho světa. Skrze uvažování o aktuálních otázkách, jako je vliv lidstva na naši planetu, otázka práce, očekávání dystopické budoucnosti a soužití více druhů, poskytují umělci pohled, v němž se k dnešnímu světu přistupuje jako k něčemu komplikovanému, co si žádá kolektivní úsilí usnadňující uzdravení a obnovu. Kladu si však otázku, zda lze této kolektivity dosáhnout prostřednictvím výstavy tohoto formátu.
Kolektivita je v podstatě něčím, co visí ve vzduchu během celé výstavy, ale částečně se zhmotňuje pouze v díle Petry Jandové, ve velké instalaci z pletené slámy, která je výsledkem kolektivního úsilí a společného pletení s ostatními, a v díle Burnout Space kolektivu Stony Tellers. Jejich instalace se skládá ze stolů, stoliček, ručně vyrobeného nádobí, bylinkového čaje, ručně vyrobených dek a vypěstovaných čerstvých bylinek. Je to prostor pro společné setkávání a sdílení. Ačkoli kurátorský tým v úvodu výstavy tvrdí, že práce je „z velké části založena na aktivním zapojení publika“, kolektiv opomíjí adekvátně artikulovat aspekt vztahové estetiky nebo zapojení veřejnosti.
Letošním zahraničním hostem je Jonas Staal, jehož instalace Propaganda Station obsahuje sedm videí, která dohromady trvají dobrých 108 minut. Videa, která je téměř nemožné zhlédnout během jediné návštěvy, vypovídají o síle propagandy v různých situacích. Staal se zamýšlí nad změnou narativů, které jsou zaměřeny na velké skupiny a jejichž záměrem je posílit nadvládu propagandisty. Je téměř ironické setkat se se Staalovými postupy v prostředí výstavy takového ocenění. Podle mého názoru se Staal skrze svou kritiku propagandy dotýká jádra toho, proč tato výstava nedokáže promlouvat o kolektivitě upřímně. Přestože nedávné snahy vedly k menšímu důrazu na soutěž volbou pěti laureátů, namísto původních pěti nominovaných, z nichž jeden byl vítězem, je Cena Jindřicha Chalupeckého stále nástrojem propagandy, jako je tomu u většiny cen a ocenění. Snaží se propagovat (mladé) umělce, a tím zákonitě odlišuje „vyvolené“ od stáda, udržuje hierarchii a podněcuje neshody mezi mladou generací tvůrců.
Kolektivita má obrovský význam a je naléhavým tématem při společné snaze pracovat na lepším světě. Je to téma, které je třeba zdůraznit i v rámci výstav. Zatímco v tomto případě zůstává kolektivita pouze na povrchu, musíme být trpěliví a sledovat, co přinesou budoucí změny Ceny Jindřicha Chalupeckého. Pokoušet se znovu a znovu, selhávat, ale pak vstát je možná to jediné, co můžeme udělat – a pokud bychom si troufli udělat to kolektivně, jednou se nám snad podaří uspět.
