Jiří Skála na výstavě Ty jsi předmět, já jsem podmět shromáždil výběr prací z let 2007 až 2010. Jejich vnitřním pojítkem se stala tematizace potřeby porozumět souvislostem a najít jejich místo: zařazování, archivování, přisuzování polohy ve mřížce, dorozumívání se.
Nejdominantnějším prostředkem Skálova projevu zde byla mluvená řeč, čtení textu. U některých prací (Ty jsi předmět, já jsem podmět /definice problému/, Nechtěný archivář, Zpřítomnění) bylo čtení povídek navázáno na projekci videa. Tento zdánlivě literární žánr v rukou Skály vykazuje řadu obrazotvorných prvků. Ty neslouží pouze k vykreslení atmosféry, ale jsou hlavní linií abstraktního základu povídek. Vizuální část projekcí představuje vždy něco pohyblivého. Směr nebo vznikající řád, který divák vidí, koresponduje s předčítaným dějem nebo stavem. Subjektivní rovina povídek kontrastuje s až sterilně čistou instalací děl. Od psychologického tvarování literární postavy Skála sklouzává k zevšeobecňujícím tezím, které odkrývají jeho konstrukci psaní. Povídky jsou jakoby osobní emotivní zpovědí hrdiny, tvůrce je ale nechává v distanci vůči divákovi: proniknutí do jeho přemýšlení narušuje svým teoretickým kategorizováním a vysvětlováním. Na druhé straně se v mnoha pasážích noří do detailních popisů jednotlivých postupů a kategorií, jako by se tak snažil vytvořit samostatná konceptuální díla. Divákova pozornost během procesu poslouchání těká od audia k videu, obraz i slovo jsou neustále nabourávány jedno druhým. Stejně jako Skála přesýpá a překrývá formy a přístupy, tak se v různých místech vzájemně podtrhují anebo podrývají.
V prvním patře galerie autor roztrhává obraz a zvuk do samostatných forem (Monument z donucení, Paralelní monology). Od motivu smyslu a řádu konání jednotlivce se tato díla přesouvají k nezdařenému dialogu a spolupráci. I přesto, že sdílejí společný prostor, se navzájem míjejí. V těchto pracích dochází k vyčištění kombinovaného projevu, typického pro „povídkové zobrazovací stroje“, jak umělec své videoinstalace nazývá. Nalézáme zde větší koncentraci, ale i svobodu vnímání. Jednoduchý, ale nejednoznačný prvek dostává v prostoru řadu možných podob: těžiště vysvětlování a klasifikace je posunuté více k divákovi, aniž by ale byl nechán zcela v chaosu.
JIŘÍ SKÁLA, Ty jsi předmět, já jsem podnět (definice problému), 2010, video instalace, 16 min, foto: Markéta Kubačáková.
Markéta Kubačáková
