Taraneh Fazeli je kurátorka, editorka a pedagožka působící v New Yorku. Její kurátorská praxe čerpá z odkazu radikální pedagogiky a institucionální kritiky. Fazeli tento odkaz zkoumala prostřednictvím výstav, publikací a programů pro veřejnost v roli výkonné ředitelky e-fluxu, editorky magazínu Triple Canopy a své činnosti v rámci lektorského oddělení Nového muzea současného umění (The New Museum of Contemporary Art, New York). Jako nezávislá kurátorka pracovala na projektu zaměřeném na sociální a vtělené vzdělávání a politiku zdraví. Její výstava Sick Time, Sleepy Time, Crip Time: Against Capitalism‘s Temporal Bullying zkoumá, jak může péče o nemohoucí a nemocné tělo (a zvláště temporalita takového těla) napomoci k vytvoření nových představ o kolektivních formách existence a podpory. Na výstavě se představili následující umělci a umělkyně: Fia Backström, Danilo Correale, Jen Liu, Zavé Martohardjono, Sondra Perry, Carrie Schneider, Cassie Thornton a Constantina Zavitsanos. Tento projekt byl realizován v Bemis Center (Omaha v Nebrasce), EFA Project Space (New York), Project Row Houses (Houston v Texasu) a dalších institucích sociální péče. V dubnu tohoto roku se Fazeli zúčastnila výstavy Multilogues on the Now, organizované v prostoru Tranzit Display v Praze, kde se setkala s kurátorkou, pedagožkou a aktivistkou Zuzanou Štefkovou. V následujícím rozhovoru Fazeli hovoří o pedagogice, kurátorství a péči o sebe sama a o sebe navzájem.
Zuzana Štefková: Ve své kurátorské praxi často využíváš vzdělávací formáty. Co podle tebe může kurátorská činnost získat z kontaktu s pedagogickými metodami?
Taraneh Fazeli: Jako kurátorka a pedagožka se zaměřuji na vytváření konfigurací estetických zkušeností s cílem proměnit vztahy skupin, těl a objektů v rámci různých sociálních a politických systémů a institucí. Věřím, že umění má potenciál stát se místem umožňujícím vznik veřejných a kulturních rituálů, zkoumání zobrazovacích postupů a snění o alternativních systémech. Je zde rovněž moc vyplývající z duality umění jakožto výrazného emancipačního prostoru, který se zároveň podílí na strukturách distribuujících nerovnost. Jsem si vědoma hesla aktivistů za práva osob se zdravotním postižením z 90. let: „Nic o nás bez nás“ a často pracuji s postupy, které kladou důraz na to, aby se věci dělaly s lidmi, a ne o lidech. Podobně tento zásadní rozdíl definuje pedagog Paulo Freire ve svém díle Pedagogika utlačovanych (Pedagogy of the Oppressed), kde tvrdí, že pedagogika musí být dělána „s utlačovanými a nikoli pro ně“.
ZŠ: Tvůj probíhající kurátorský projekt Sick Time, Sleepy Time, Crip Time: Against Capitalism’s Temporal Bullying se zabývá tématy peče, zdraví a postiženi. Ve svých výstavách často pracuješ s pedagogickými formáty, jako jsou například workshopy, a také s oblibou vytváříš prostory pro sdíleni. Uvažuješ o nich jako o prostorech pro učení? Jaké typy výměny z nich vycházejí a jak mohou byt uplatněny v myšlenkách alternativního vzdělávaní a pedagogiky?
TF: Výstava Sick Time, Sleepy Time, Crip Time: Against Capitalism‘s Temporal Bullying se zabývá politikou zdraví a péče prostřednictvím práce umělců zkoumajících temporalitu nemoci a postižení, dopad vybalancování pracovního a osobního života na pocit životní pohody a alternativní podpůrné struktury. Projekt řeší skutečnost, že selhání biomedicíny dopadá na některé lidi disproporčně těžce kvůli jejich rase, třídě, genderu a sexuální orientaci, a také se zaměřuje na to, jaký dopad na zdravotnictví má upřednostňování nezávislosti v americké společnosti. Všechny lidské bytosti, ať už mají, či nemají postižení, jsou „pouze dočasně způsobilé“ a potřebují podporu – ať už jako děti, v nemoci, nebo ve stáří. Závislost je prostě součástí lidských vztahů a dobrá péče to musí respektovat. Putovní procesuální výstava je spojena s rozsáhlou řadou programů Warp and Weft of Care, které zahrnují spolupráci mezi umělci a pečujícími komunitami. Kulturní instituce se tak stávají platformami pro vytváření komunit a sdílení postupů mezi nemocnými umělci a skupinami osob, které tvůrčím způsobem společně přežívají v této době vyhrocené krize, nedostatku a nenávisti. Podnětem ke zkoumání nemoci jako vedlejšího produktu společenských struktur a využití kulturní produkce jako potenciálního místa k vytváření nové podoby péče se stalo mé vlastní chronické onemocnění a práce v oblasti institucionální kritiky. Vzhledem k tomu, že mne v dospívání trápila chronická choroba, nechodila jsem příliš často do školy, a právě tehdy jsem se poprvé začala zajímat o alternativní pedagogiku.
ZŠ: O jaké vzdělávací procesy šlo s ohledem na konkrétní kontexty a účastníky?
TF: První část programů probíhající mezi New Yorkem a Texasem kladla důraz na to, co se lze naučit z nezdolného přístupu těch, kteří vytvářejí prostory péče ve státech, v nichž se nedostatečná vládní podpora dlouhodobě snoubí s převládající hypertrofovanou ideologií nezávislosti. Mnoho programů bylo sice pro veřejnost, ale hlavním těžiště tvořila spolupráce mezi umělci a dvěma skupinami žen neúměrně vystavených systémovému násilí: mladými svobodnými matkami obývajícími domy v Project Row a bývalými vězeňkyněmi v přechodném bydlení Angela House. Zúčastnění umělci se zabývali problémy vztahujícími se přímo k jejich žité zkušenosti a zprostředkovávali setkání formou dotazníkových šetření, pohybových cvičení, sdílení uzdravujících příběhů komunity atp. Vzhledem k tomu, že všichni zúčastnění přispěli svými poznatky, dostali za svou expertízu zaplaceno. V nejnovější verzi projektu v Bemis Center si umělci zvolili specifické skupiny, s nimiž se chtěli učit. Například Fia Backström se ve své performanci Growth and Its Perennials zabývala dopady sotva viditelných sil na medikalizované tělo, zatímco performance Zavé Martohardjono Territory se zabývala předkoloniální krajinou a současnými příběhy imigrantů prostřednictvím bajky o fiktivním ostrově, který byl rozdělen kolonizátory, a sledovala vztahy mezi vysídlením, migrací a tělesným zdravím. Kostým Martohardjono byl vytvořen na základě dialogu se skupinou Sacred Seed, která uchovává původní indiánskou kulturu zabývající se pěstováním kukuřice. V rámci svého probíhajícího výzkumu, pracovali umělci se skupinami uprchlíků potýkajících se s důsledky asimilace. Workshop Martohardjono vycházel z léčivých pohybů užívaných v jejich choreografické praxi a jako součást jimi organizovaných seminářů duševního zdraví. Backström umožnila situaci vyprávění příběhů a sdílení zkušeností s farmaceutickým průmyslem po její imigraci. Domnívám se, že umělecké dílo vzniklé touto otevřenou dialogickou formou nás může posunout blíže ke kulturní rovnosti.
ZŠ: Ve tvém díle je patrny eticky závazek vůči veřejnosti a komunitám, v nichž se kulturní instituce nacházejí. Ve své přednášce Labor of Love přednesené v rámci zahájeni výstavy Multilogues of the Now se zabýváš roli kurátora jako pečovatele tím, že zkoumáš příběhy toho, kdo kurátoři jsou a o co pečuji. Jaký je tvůj přistup k péči a jak ve svém díle pracuješ s etickým závazkem?
TF: Péče je v současné době v USA velmi výbušné téma. Poté, co se stal Trump prezidentem, získaly najednou masy nové politické uvědomění. Mnozí při popisu svého pocitu vyhoření citují černošskou feministku Audre Lorde: „Péče o sebe není požitkářství, je to sebezáchova, která je gestem politické sociální péče.“ Zároveň s tím však závratně rostou náklady na zdravotnictví a stejný citát si přivlastňuje rovněž diskurz wellnes, který zaměňuje péči za luxusní hýčkání. Mezitím se umělci vracejí k dílu feministických, etnických, černošských a queer umělců, kteří dlouhodobě zkoumají, jak je trauma vyjadřováno prostřednictvím kolektivních gestických, somatických a haptických zkušeností. Tyto myšlenky jsou obsaženy v samotných základech kurátorské činnosti, slovo „kurátor“ přeci pochází z latinského slovesa „curare“ – uzdravovat či pečovat. Vzhledem k tomu, že od konce 60. let došlo k posunu důrazu od vytváření výstav k afektivní činnosti, neexistuje všeobecná shoda na tom, o koho či o co by měl kurátor pečovat: zda o umělecká díla, umělce, veřejnost, dárce, či instituce. Kromě toho, jaká je etika péče zakotvená v metodice práce kurátora? Zkoumám etiku péče v různých oblastech – například to, jak funguje paternalismus v rámci veřejného zdravotnictví, nebo to, jak jsou v rámci politik postižení uznávány závislé vztahy. Zkoumání těchto otázek z pozice kurátora nejenom ovlivňuje mé vztahy s umělci, ale vede mne to rovněž k odlišné péči o veřejnost. Snažím se rozšířit přístup ke kulturním institucím, a to navzdory skutečnosti, že se většinou jedná z definice o místa vyloučení.
ZŠ: Téma hendikepu s sebou nepochybně přináší i otázku tělesnosti. Existuje-li tělesna umělecká praxe stejně jako tělesně psaní, dalo by se říct, že tvoje pojetí kurátorství je příkladem ne-normativní tělesnosti? Jaké strategie využíváš při zmapováni či spíše ztělesněni tohoto problémů?
TF: Tanya Titchkosky ve své knize The Question of Access: „Přístup je to, jak se lidé vztahují ke způsobům vlastní tělesnosti jako bytosti v konkrétních místech, kde se nacházejí. ‚Tělesností‘ myslím všechny způsoby vnímání, cítění a pohybu světem, nakolik jsou zprostředkovávány zájmy sociálních prostředí včetně rasy, třídy, genderu a sexuální orientace.“ Na informaci o možnosti bezbariérového přístupu, která se běžně vyskytuje na webových stránkách různých organizací, nahlížím jako na místo pro pre-figurativní politiku odrážející meze vytvořeného prostředí, které mohou bránit v přístupu hendikepovaným osobám. A v tomto pohledu nejsem sama. Další nezávislí kurátoři a umělci rovněž využívají dočasné spojení s institucí jako způsob, jak tuto instituci přimět (donutit ji) k proměně infrastruktury dostupnosti a tím i k přístupu ovlivňujícímu pocit sounáležitosti. Pokud tyto poznámky o bezbariérovosti nahlédneme z pozic intersekcionální teorie, pak lze říci, že se zabývám také tím, jaké překlady jsou k dispozici, či zda je k dispozici znaková řeč, nebo zda jsou záchody genderově neutrální a zaroveň přístupné pro vozíčkáře. Johanna Hedva, Carolyn Lazard, Park McArthur a Constantina Zavitsanos jsou mí spojenci – umělci, kteří se těmito otázkami zabývají výmluvnějším způsobem než já. Nedávno jsem se připojila k rozlišování mezi politikou a plánováním, s nímž přišli Stefano Harney a Fred Moten ve své knize Undercommons. Když je budu parafrázovat, tak politika přichází shora a ostatní označuje za nesprávné, zatímco plánování investuje prostředky (sociální reprodukce) do společného experimentu. Můj kurátorský přístup se drží tohoto druhého pojetí. Zatímco jejich texty vycházejí spíše z myslitelů černošské radikální tradice než z hendikepu, pro mne plánování navazuje na myšlenku „nic o nás bez nás“. Jazyk poznámek o bezbariérovém přístupu je výmluvný: některé z nich říkají „spolu s vámi podpoříme vaše potřeby“, což je značný posun od tradičního: „tohle máme a tohle dáváme“. Zatímco druhá formulace ukazuje institucionální péči jako liberální blahovůli, první využívá radikálnější plánování. Jemné rozdíly mezi procedurálním a pečujícím tónem poukazují na afektivní vyznění, které bude v prostoru přítomné. Instituce často vytvářejí zásady, o nichž se domnívají, že nejlépe poslouží většině, a následně je zavedou plošně. To omezuje možnost dialogu, protože čas na naslouchání nemá v institucích často prioritu, a to ani u jimi oceňovaných umělců. Čas nemoci ho ale vyžaduje.
ZŠ: Ve svých textech jsi psala, že považuješ nemoc za jistou formu poznání. Co se díky nemoci můžeme naučit, nebo, jinak řečeno, co nás může naučit nemoc? Řada tvých práci se snaží pro tuto problematiku vytvořit rámec, přinášet různé druhy zkušenosti a poukázat na jejich relevanci coby režimů prožívaní světa. Ve tvém workshopu Calling in Sick, který proběhl v Praze, jsme začali tím, že jsme hovořili o svých zkušenostech s bolesti, ale následně jsme se posunuli k jejímu vyjádřeni prostřednictvím tělesných pozic, pohybu, emoci a kresby. Jak tento rámec proměnil naše pohledy na svět a ovlivnil způsob našeho učeni o nás samotných a o ostatních?
TF: Calling in Sick zkoumá způsoby, jimiž hovoříme o těle a cítíme tělo ve stavech slabosti. Účastníky vyzývám, aby si zkusili vybavit situaci, kdy se po tělesné stránce necítili dobře a museli o tom někomu vyprávět, a tím pádem zvažovat, jak jazyk, který v souvislosti s nemocí používáme, proměňuje náš prožitek. Mnozí účastníci si uvědomí, že až doposud byli vychováváni tak, aby chápali nemoc jako individuální selhání a z těchto prožitků ve svém těle vytěsnili bolest. První cvičení využívá meziskupinový dialog, vycházející z hnutí Meziskupinového vzdělávání ze 40. a 50. let 20. století, a zaměřuje se na hluboké naslouchání, v jehož rámci se rozvíjí pocit sounáležitosti navzdory sociálním a kulturním rozdílům. Další cvičení realizuje scénář, který Dennis Oppenheim použil ve svém díle Two Stage Transfer Drawing z roku 1971 použil Dennis Oppenheim. V tomto videu kreslí jeho syn Oppenheimovi na záda a ten pak kresbu opakuje na zdi. V dalším záběru si prohodí role. Jazyková, gestická a haptická cvičení realizovaná v rámci workshopu lze přizpůsobit k řešení jiných problémů, kterým prospívá odklon od epistemologií zaměřených na mysl. Kritická teorie, tvořící v současnosti základní část výuky umění, zakládá ateliérovou praxi na kritické analýze, ale zároveň nás ve třídách vytlačuje z vlastních těl místo toho, aby se zaměřila na smyslové způsoby poznání, které bývaly v umění tak významné. Dokumentaci workshopu jsem nedávno publikovala v příručce Art as Social Action (Allworth Press, 2018), a to zejména proto, že doufám, že více učitelů začne využívat postupy tělesného naslouchání.
ZŠ: V textu shrnujícím kurátorské poznámky k Sick Time, Sleepy Time, Crip Time: Against Capitalism’s Temporal Bullying si kladeš otázku, kterou považuji za natolik inspirativní, že ji na tomto místě zopakuji: „Jak si představit způsoby peče o sebe a o druhé, které by se vyhnuly obviňováni nemocného a předešly patologizaci nenormativních těl nebo chováni, vedoucí k odmítaní roli faktorů prostředí, ekonomické nerovnosti a traumatizujících dopadů systematického násilí?“
TF: To je to, oč tu běží, že? Mnoho mých spolupracovníků se to snaží řešit tím, že se zaměřují na vzájemnou podporu, jako například Canaries, což je síť cisgenderových žen, trans a nebinárních lidí, kteří žijí a pracují s autoimunitními chorobami. Hologram, vedený Cassie Thornton, nejen odkrývá, co způsobuje komercionalizace medicíny a predátorský ekonomický systém, ale reálně začíná napravovat některé společenské křivdy. Thornton strávila řadu let tím, že řešila dlouhodobé dopady zadlužení na imaginaci a sociální chování. Hologram opouští anonymní odbornost lékařských specialistů a posouvá se směrem k dlouhodobému procesu vzájemné podpory inspirované modelem triád vzniklým v řeckých centrech solidarity během finanční krize. Tento proces, v němž je jedna osoba uprostřed a tři další představují emoční, fyzickou a sociální stránku stavu dobré pohody a zdraví, dává vzniknout propojeným příběhům o zdraví prostřednictvím procesu hlubokého naslouchání a reflexe. Projekt Hologram, jehož název je odvozen z latinského holos (celý), vychází z myšlenky, že socializovaná péče někomu může pomoci stát se vyzrálou verzí sebe sama. Prostřednictvím architektonických intervencí, performativních workshopů a cvičení jógy účastníci doslova prolomili zdi galerie představující překážky, na které narážíme ve snaze domoci se zdravotní péče, bydlení a vzdělání. Hologram je díky mobilním komunikačním sítím ideální pro dočasné, tvůrčí politické subjekty, takže vás zveme, abyste se připojili. Podrobnosti naleznete na webu Feminist Economics Department.
Zuzana Štefková je historička umění a kurátorka. Zabýva se genderem a aspekty tělesnosti v současném umění. Působí na Ústavu pro dějiny umění FF UK.
