Realizace Anny Ročňové působí jako svébytné organické prostředí, pomíjivá krajina s vlastními pravidly. Spojují se v nich prvky přírodní i umělé do celků, které mohou být stejně tak krásné jako apokalyptické, křehké i monumentální, poetické i ironické. Klíčovým momentem pro tvorbu Ročňové je vztah k přírodě. Právě napětí mezi uměním (kulturou, člověkem) a přírodou umělkyni dlouhodobě zajímá. Přestože využívá výrazové prostředky různých médií, je pro ni podstatné sochařské uvažování a práce s prostorem. Východiskem se pro ni mnohdy stávají experimenty s pečlivě volenými materiály, které se zásadně podílejí na výsledné podobě děl. Autorka se nechává do jisté míry chováním hmoty a procesem experimentu vést. Pracuje s nalezenými přírodninami i s běžnými předměty obsahově zatíženými svým původním účelem. Svérázně parafrázuje přírodní procesy, vrství a kolážuje nejen hmoty, ale i významy, které použité předměty, jako třeba mýdlo, noviny, spirálová tyč k rajčatům anebo uschlý bodlák, nesou, a vkládá je do nových souvislostí. Zajímá ji proces vznikání, zrodu formy, ale i neméně emotivní moment její dočasnosti, rozkladu, destrukce a zároveň jedinečnosti tohoto okamžiku. Stejně jako příroda jsou i její díla stále v pohybu. Některá se pomalu rozpadají, a přestože mohou být transformována do nových forem, v danou chvíli jsou ve stavu, který se nebude opakovat. Sochařské kompozice mohou připomínat snové výjevy, ale třeba i místa, která začínají žít vlastním životem, například po nějaké katastrofě nebo střetu s mimozemskou realitou. Opakující se motiv otisku tak může představovat efemérní stopu přítomnosti, ať už člověka, nebo nějakého předmětu. Umělkyni zajímají periferní oblasti, hraniční místa, kde město přechází do volné krajiny a naopak.
Tvůrčím impulsem se ale mohou stát i každodenní situace, jako v případě výstavy Vykoupat a namazat (Galerie Jelení, 2015) nebo intimní rodinné vzpomínky reflektované v instalaci Luxurious Moments (GHMP, 2018), přičemž i zde je akcentována materiálovost, prostřednictvím které autorka dokáže působivě navozovat patřičné emoce a prožitky. Za důležitá považuje Ročňová místa prezentování děl. Výstava Vějíř (2017) byla vytvořena speciálně pro prostor prázdného subtropického skleníku Přírodovědecké fakulty UK na Albertově, v jehož interiéru umělkyně vytvořila poetickou umělou krajinu. Za jistý experiment lze považovat i následné přenesení expozice z velkorysého objektu určeného pro pěstování rostlin do prostoru pro prezentaci umění (Projekt_ room Hunt Kastner). V modifikované variantě výstavy použila několik kusů mobiliáře skleníku, do nichž vložila fragmenty původní instalace coby jakési geologické vzorky biotopu předchozí expozice. V době vzniku tohoto textu připravovala Anna Ročňová spolu se sochařem a někdejším spolužákem z UMPRUM Janem Boháčem, svým manželem, výstavu Vymknutý kotník v Karlin Studios (24. 5. do 30. 6.). Nejedná se o jejich první společnou realizaci. Jak spolupráce těchto dvou výrazných osobnosti vypadá? Výstava tematizuje relativně banální událost, jakou je vymknutý kotník. Boháčovo dlouhodobě sledované téma člověka v určité kritické situaci a zájem Ročňové o vztah člověka a přírody se prolíná v komplexně řešené instalaci, které nechybí ekologický podtext. Pracuje s pocitem úzkosti, je zneklidňující i surreálně poetická. Kokon z bodláků, subtilní objekty z nalezených dřevin, struktury ze směsi písku, pigmentu a lepidla. Přírodniny v galerii. Anna Ročňová se ale chce vydat i opačným směrem. Do budoucna plánuje svoje tvůrčí aktivity přenést z výstavních prostor do krajiny – do kamenolomů, lesů, na břehy řek či do opuštěných zahrad. Má v úmyslu tak dále rozvíjet zkoumání vztahu přírody a umění i možností jeho interakce s okolím.
Anna Ročňová (1989) studovala krátce v ateliéru Socha a prostor J. Beránka na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, poté na UMPRUM v Ateliéru sochařství K. Gebauera, absolvovala u D. Langa a E. Jeřábkové v roce 2017.
Marie Haškovcová je kritička umění.
