David Fesl pracuje na rozhraních různých polí, odhlédneme-li od jeho současné práce dramaturga festivalu Mezipatra, nabízí se nám řada interdisciplinárních projektů a vztahů. Pracuje s neomezenými vizuálními a materiálovými zdroji. Jindy naopak využívá maximální úspornost, vyprazdňuje galerijní prostor a přetváří jej na mnohovýznamová prostředí, nemění ho však v intencích architektury, ale jako vizuální umělec, který pracuje organicky s důrazem na vztahy mezi jednotlivými komponentami.
„Recyklace je přezdívka pro magické koně a mimozemská zjevení. Znovu využití surovin obsažených v odpadech znamená do co nejvíce udržitelné míry nedělit, nekategorizovat, neuzurpovat, nezaujímat, ale taky nemyslet programově, strategicky a vypočítavě. Recyklovat neznamená třídit. (…) Recyklace není umělá. Recyklace je boj v soukromí. Recyklace nemá image, takže ji nemůže umělcům předat.“ (David Fesl, Tento text, 2018) David Fesl dává do souvislosti prefabrikované a přírodní materiály. Precizní rozvrh v drobném šperkařském formátu by se mohl stejně dobře uplatnit i v monumentálním měřítku. Soubor drobných objektů jakoby vyvržených na souš ze dna oceánu konfrontuje křehkými spoji ontologicky a kulturně podmíněné zdroje. V tomto modelovém prostředí – rozhraní objektového či grafického designu a umění – se autor pohybuje dodnes a vyhýbá se stereotypním formátům. Společnost obrazů (2017) je soubor 240 obrázků z běžných tiskových materiálů shromážděných na obřím stole. Jsou podpírány miniaturními lešeníčky. Tyto entity byly předurčeny velikostí a jinými charakteristikami k příslušnosti v nějaké skupině. David Fesl se vyhýbá estetizování, uplatňuje systematicky jakousi demokratičnost výběru obrazů podle kritérií vizuální typologie, situace či vztahů. Projekt reaguje na současnou inflaci fotografie a tisku, zahlcenost obrazy. Těží maximum z každého obrazu jako v analogových dobách, kdy měl barevný tisk svou exkluzivitu. V procesu recyklace využívá rozpor mezi bezcenností obrazového materiálu a citlivou adjustací, k anonymním masovým obrazům přistupuje s individuální péčí, díky níž dostávají nový protagonismus. Dává nový smysl celospolečenské mašinérii, která rozděluje skutečnost a obraz.
Nová série objektů Hereditary (2019) citelně „dědí“ proporce i metodologii spojů předchozích prací, ale oproti sériím Dno oceánu (2015–2016) a Společnost obrazů (2017) je její styl formalizovaný. Autor je snadno rozpoznatelný, ale budí dojem vědomé hry s vlastním tvůrčím vývojem směrem k povrchním akademizujícím formám. S ironickým odstupem využívá leštěný kov, řetízky, šňůrky a zpracovává dřevěné povrchy. Objekty jsou rozměrem větší a významově i tvarově redukované, oproti nečekaným konfrontacím fragmentů organického a průmyslového odpadu působí kombinacemi grafických detailů s třídimenzionálními fragmenty homogenně. Jejich grotesknost zastírá čitelně seriózní provedení. Taktický příklon k rozvrhu, kde není výsledek ponechán náhodě, potvrzuje i sólová výstava Vztahy nablízko, galerie byla přetavena na showroom přejímající styl šperkařského obchodu. Tělesné partie, které lidé zdobí, jsou v plošných reprodukcích obnažené a holé, jsou reverzně využity jako dekorativní vzor, šperk či design. Dřevotřískové desky s potiskem fotek mužských dekoltů jsou jakýmsi testerem, stejně tak tapety využívající rytmicky se opakující motiv spojených rukou. V rámci výstavy realizované ve spolupráci s Kateřinou Holou a Jiřím Kovandou a nazvané Všechno mi může být ničím podle písně Elliotta Smithe Everything means nothing to me zpracoval Fesl prostor galerie UM jako neosobní, odcizující prostor pro expanzívní existenciální prázdnotu. Stěny obložené kompletně zrcadly s nevybíravým cynismem multiplikují jednotlivé situace jako svého druhu místa činu, secondhandový styl prezentace kombinuje 6,5 metrů dlouhý řetěz, zmuchlaný text od Jiřího Kovandy, upatlanou a nečitelnou kaligrafii prošlými a zlevněnými rtěnkami a vyfouklý dětský bazén. Na uschlou pokojovou rostlinu autoři nanesli pleťovou masku a zátiší doplnili o nenápadné, leč poněkud afektované antické zrcadlo z bazaru. Humor tohoto zničujícího realismu odrážející absenci invence systému a obsahů v bezradné společnosti spektáklu či dokonce nemožnost jakýchkoli politických či estetických motivací se projevuje i ve spolupráci se Slávou Sobotovičovou.
Ještě před nedávným vznikem performativně zaměřené Kočovné společnosti (Fesl & Sobotovičová) autoři spolupracovali na výstavním projektu DJ na volné noze (2018) ve Zlíně. Vymezují se vůči galerijním stereotypům mystifikujícími intervencemi s použitím záměrně inkluzivních vizuálních materiálů. Klasickým přivlastněním neuměleckých formátů si pohrávají s principem autorství. Apropriovali zde video z reklamy a na neutrální nástěnky pověsili překreslené portréty popových hvězd od fanoušků na jednotném papíře A4. Kresba propiskou neutralizuje konkrétní identity idolů a násobí pocit banality fetiše. Scénu připravenou pro performance anonymní pracující ženy doplňuje nápis „Be naked, when I come home“ na lightboxu. Výmluvné metafory nepotřebují komentář, vystačí si samy. „Poslední otázka je trochu osobní: Proč to vlastně děláte, z toho, co sami říkáte, to vypadá, že práce na této výstavě byla stejně mučivá jako ta vzdálenost fanouška a idolu. Působí to jako smutná výstava, čekali jste to?“ Takto předjímají autoři tázavé reakce diváků v jak jinak než nestandardní tiskové zprávě.
Mariana Serranová je kurátorka a teoretička umění.