Středobodem díla Až rozkvete tisíc růží (na pozadí Varšavy) [Until a thousand roses bloom (with Warsaw in the background), 2018] od Alexe Baczyńského-Jenkinse jsou dva pozemky přenesené do basilejské Kunsthalle. Na obou z nich jsou suché bodláky a tráva zasazené do písku, mezi nimiž se objevuje lišejník a prokvétají modré hyacinty, přičemž po okraji vyčuhuje hrubá podkladová plastová fólie. Květiny a materiály jsou připomínkou „Romantické pláže“ (Plaża Romantyczna), nacházející se na břehu Visly kousek za Varšavou, místa oblíbeného nudisty a výletníky. Stejně jako je pláž ústředním motivem performance, protéká řeka i autorovým filmovým debutem Teplouši, přátelé a báseň pro nacionalistického aktivistu (Faggots, Friends, and a Poem to the Nationalist Marcher, 2019), který stále dokola běží uprostřed schodiště bez oken u vstupu do galerie.
Na počátku filmu tančí tři protagonisté, Agata Grabowska, Billy Morgan, a Filip Rutkowski, v bahně na břehu řeky, kreslí čáry do písku a vymezují prostor. Později se krajina zbarví do růžova a střídá se s obrazy rozestavěné dálnice: hrozby její existence jako místa pro nezávazné seznamování. Filip následně tančí na okraji člunu rychle plujícího po proudu Visly. Na hlavě má velký baret uvázaný šátkem a ponořuje své duhové kotníkové boty do jiskřivé vody, stejné boty, které se následně objeví v díle Až rozkvete tisíc růží a jsou v něm i zahozeny. Na pozadí záběru se objevuje Łazienkowský most, skokem z nějž spáchal/a začátkem května 2019 sebevraždu transaktivist/ka Milo Mazurkiewicz. V tomto okamžiku jsou ve filmu zásadní momenty tvorby Baczyńského-Jenkinse jasně dané: lítost nad ztraceným životem queer člověka, lítost nad nemožností queer života a vytváření nových způsobů života založeného na vzdoru.
Větší část filmu se odehrává ve vile ze 30. let 20. století a v okolních zahradách nacházejících se uprostřed funkcionalistické čtvrti na východě Varšavy. V rámci tohoto prostoru se pomocí minimálních gest rozvíjí queer aktivismus. V jedné ze scén se Filip snaží sít semena, zatímco Billy stejný záhon hrabe. Protagonisté si zkouší, vyměňují a vzájemně prohazují různé oblečení. Balkon se stane místem, kde se předstírá kouření, jako když si děti hrají na dospělé, zatímco v elegantním obývacím pokoji se předstírá hraní karet. Ve vymezených prostorech intimity probíhá hravý experiment. V jednom okamžiku pak trio protagonistů nalezne v zahradě kudlanku nábožnou. Agata a Filip si ji kladou na tělo a tančí s ní. Pak si pro změnu hrají s předměty zapomenutými v zahradě, nepojízdným autem, starou zdí či vyhozeným pianem. Čas uvnitř zdí zahrady je natažený a působí bezpečným a pomalým dojmem. V tomto světě je nutné se znovu začít učit a vykročit mimo hájemství přímé socializace a násilí, společně a v přítomnosti ostatních.
Takový pocit, Kunsthalle Basel, 2019, foto: Diana Pfammatter. Se svolením Kunsthalle Basel.
Můžeme zde spatřit utopický aspekt zahrady a pozemku. Latinské „paradisum“ (angl. paradise, ráj) pochází z perského slova pairidaeza – složeniny ze slov pairi- (před, blízko, proti, kolem) a -diz (vytvořit, obehnat zdí) – a odkazuje na zdí obehnanou zahradu. Ráj je zde, a to jak v queer, tak i běžné imaginaci, propojen s dějinami utopie. Aby bylo možné si představit utopii, musí jít o jakési oddělené místo stojící stranou, ne-místo nikde, umístěné a zároveň oddělené: jako ostrovy, pláže a zahrady. Účelem díla Baczyńského-Jenkinse je tyto hranice rozostřit a tím je rozporovat. V jiném okamžiku filmu Billy, Agata a Filip nahlas čtou báseň Ezry Greena „Báseň pro nacionalistického aktivistu (pro queer Varšavany)“ [A Poem to the Nationalist Marcher (For the Queer People of Warsaw), 2019)], nesoucí stejné jméno jako film. Verše „možná jste zaslechli / že toto okno je štěrbinou proroctví“ jsou definicí prahů uvnitř filmu.
V jednom okamžiku stojí Agata na ohradní zdi zahrady a přemýšlí, jestli nemůže spadnout. Stejně jako se zahrada Dereka Jarmana v Dungeness překlápí mezi zemí a oblohou a zubatý plast vymezující pozemek odlupuje do performativního prostoru galerie, tak i Agatin tanec na zdi zkoumá práh zahrady. I jinde ve filmu se hromadí příklady rozostřených prahů: Billy otevře dveře a pak sedí v otevřeném okně; Filip opakované otevírá stejné okno, pokaždé je přitom jinak oblečený; Agata vítá diváka v hlavní bráně bloku domů. „Vítejte uvnitř,“ říká se zde divákovi. Jde zde o pohostinnost: kdo je vítán uvnitř hranic domu a za jakých podmínek? Mezi queer lidmi odpověď rezonuje: ti, kdo to potřebují, ti, kdo se potřebují ukrýt před světem, ti, kdo se chtějí znovu začít učit, znovu předstírat, postarat se o sebe nejjednoduššími i nejsložitějšími způsoby. „Nyní jsi hostem / v domě mé lásky,“ potvrzuje báseň.
Dílo Až rozkvete tisíc růží (na pozadí Varšavy) bylo poprvé veřejnosti předvedeno ve Foksal Gallery Foundation uprostřed vlny letních veder roku 2018. Slovo „Foksal“, což je záměrné homonymum k londýnskému Vauxhallu, evokuje heterotopní veřejné zahrady ve Vauxhallu, historický relikt, který dal vzniknout gay klubům, saunám i místům pro nezávazné seznamování. V průběhu performance se zahrady stávají dějištěm pro cyklus odpočívání, svádění a sexu. Ze zahrady potěšení přes romantickou pláž až do Kunsthalle. Spolu s pohybem performerů se publikum dostává na stejný orbit: stávají se z něj voyeři, účastníci a také čekající. Prostřednictvím koncepce Josého Estebana Muñoze o přesunutí queer života do budoucnosti se zde zhmotňuje ontologie „ještě ne“ (noch nich) Ernsta Blocha.
Stejně jako u Muñoze a Blocha, tak i u prací Baczyńského-Jenkinse je ústředním motivem čekání. Performance se odvíjí prostřednictvím spirály opakování. Krzysztof Bagiński si vypůjčuje úryvky z romantické balady Nim Zakwitnie Tysiąc Róż (Až rozkvete tisíc růží, 1971) od Urszuly Sipińske, přičemž text běží na LED obrazovce na zdi, podobně jako titulky v opeře. Performeři se shlukují do skupin a vzápětí se opět v elastické dynamice oddělují. Jejich pomalé pohyby se proměňují a zadírají do místa prostřednictvím opakování a interakce. Vyměňují a ztrácejí se vzájemné pohledy. Těsně před očekávaným polibkem se performeři zastaví a jejich oči kmitají. Intimita je blízká, ale stále ještě nedosažitelná. To ví každý queer člověk. Queer dospívání je procesem čekání: na správné lidi, na správné místo, na správné historické okolnosti, na správný okamžik. Naděje vyplývá z uskutečňování opakování v jeho potenciální odlišnosti. Čekání je nutné, ale nutné je i jeho odbourání, a to jak osobně, tak i historicky. Konzervativní tendencí Blochovy utopické historiografie je vyčkávání, obětování přítomnosti na oltář budoucnosti, vzdálených obzorů. Queer revoluční požadavek: přestat čekat a změnit budoucnost tím, že ji přeneseme do současnosti.
V roce 1917 odjel Bloch do Švýcarska, aby se vyhnul odvedení do německé císařské armády. V exilu pak napsal text nazvaný „O politických programech a utopiích ve Švýcarsku“ (1918). Pro Blocha, stejně jako pro mnohé další z jeho generace, bylo Švýcarsko útočištěm a úkrytem před militarismem a fašismem na zbytku kontinentu. Zatímco při prvním provedení díla Až rozkvete tisíc růží (na pozadí Varšavy) byla Varšava skutečně všude kolem, v basilejské Kunsthalle bez oken byla naopak podezřele nepřítomná. Dílo zároveň řeší univerzální témata, ale činí tak prostřednictvím průhledů v aktuální polské politické situaci. Švýcarsko, jako nepřítomného obyvatele díla, to přivádí do středu pozornosti, ale zároveň se otevírá nový kontext: kontext související s blízkostí nacionalistických aktivistů, kteří již dlouho pronásledují všechny ty, kdo potřebují útočiště: homosexuály, cizince a mutanty, pro něž se tyto performance stávají útočištěm.
V celém filmu střídají obrazy domu a zahrady prostřihy výjevů z demonstrace, záznam z LGBTQ+ pochodu, který se uskutečnil 20. července 2019 v Białystoku. Tisíce queer demonstrantů zaplavují ulice města lemované řadami pořádkových policistů a přibližně tisícovkou proti demonstrantů: nacionalistů, fašistů a queerofobů. Militantní politika obvykle pojímá ulici jako místo boje. Ve filmu se to potvrzuje: prostřednictvím obsazení prostoru, projevení společné radosti, hudbou a tancem a odporem k misogynnímu násilí. V jedné scéně je slyšet výbuch: dav propadá panice a objevuje se kouř, z nějž se vynořuje muž ohrožující skupinu lidí. V ulicích se teplouši a jejich přátelé vzájemně chrání.
Film ale ukazuje také soukromý prostor, v němž i nejmenší gesto vyvolává militantní odpor, místo a čas na intimitu s ostatními. Lisa Robertson ve svém eseji „Prahy: prosodie občanství“ (Thresholds: A Prosody of Citizenship, 2018) říká, že soukromý prostor není politickou pustinou, ale místem podléhajícím formám, a to jak jazykovým, tak somatickým, kde ‚je tělesný čas generativní, smíšený, gestický a vyjádřený‘. Na jednom místě filmu trhá Agata Grabowska výstřižky z homofobních novin z doby konání pochodu. Rozprostře je na kuchyňský stůl a s pomocí směsi mouky a vody z nich vytvoří papírmašový baret, který následně nechá na okně schnout. Když se tam posléze vrátí, zkouší si ho s úklonou, stejně jako předtím Filip na lodi. Záběr přeskočí na pochod, kde má baret na hlavě upevněný šátkem. Prožít Až rozkvete tisíc růží (na pozadí Varšavy) a Teplouši, přátelé a báseň pro nacionalistického aktivistu neznamená jen připomenout si aktuální hrozby zaměřené proti queer životu, ale také – jako proroctví – zahlédnout, že život ještě není žitý naplno a není zcela poznán. Cílem je vyčkávat pro ty, kteří už zde nejsou, a zároveň odmítnout čekat tak dlouho jako oni.
Samostatná výstave Alexe Baczinského-Jenkinse „Takový pocit“ (Such Feeling) se uskutečnila v Kunsthalle Basel v říjnu 2019.
SAM DOLBEAR je spisovatel a akademik působící v Londýně.
