Dům umění města Brna otevřel koncem roku výstavu Příští zastávka je na znamení Mileny Dopitové. Umělkyně měla k dispozici hlavní výstavní prostory instituce, které vyplnila monumentálními realizacemi. Ty byly doplněny o zvukový doprovod v podobě šesti ženských hlasů různých národností a náboženského vyznání. Společně s kurátorkou Martinou Pachmanovou vytvořila multimediální výstavu, jejíž součástí byla i dvě videa. K výstavě vznikl též doprovodný podcast (Milena Dopitová: Podcast o výstavě, k poslechu na platformě SoundCloud), který významně rozšiřuje kontext a podstatu výstavy.
Dopitová pro tuto výstavu vytvořila mnoho nových děl. Značnou část tvořily objekty textilního charakteru s haptickým a rukodělným přesahem. Díla byla šita ručně a nesla vyšívané texty v různých jazycích. Jednotlivé práce otevíraly témata jako kulturní a národní identita či ženskost a ženská práva s ohledem na víru. Spolu s nimi se ovšem Dopitová zaměřila i na hybriditu či proměnlivost. V několika málo zastávkách výstava otevřela zdánlivě nesourodá témata, jako leitmotiv spojující celou výstavu lze pak chápat náboženství. Žena jakožto jeden ze stěžejních prvků výstavy zde však není vidět, byla zastoupena pouze zvukovým doprovodem a tím se autorka postavila proti fetišizaci ženského těla. Instalace, která nesla název Postavení mimo hru, byla vytvořena pomocí prostorové kresby ze žlutých plastových trubek. Jejich prostřednictvím byly vyhotoveny téměř architektonické objekty, které tvořily materiální kontrast vůči předloženým videím a textilním objektům.
Z toho je patrné, že Dopitová překypuje tématy a nápady, které potřebuje reflektovat. Zároveň mluví o minulosti, budoucnosti a o cestě, u které si člověk nemůže být ničím jist. Dostáváme se tak k tomu, že s ohledem na expozici byla výstava vhodně naplněna, a i přes mohutné objekty působila vzdušně a příjemně. Bohužel však bylo v každém díle více než mnoho námětů a konotací, a tím se stala pro návštěvníka obtížně čitelnou.
