Důsledkem politického tání v první polovině 60. let, postupného etablování lounských umělců v domácím, ale i evropském uměleckém provozu a velkým nasazením tamních progresivních kulturních pracovníků a politických představitelů začíná vznikat fenomén Galerie Benedikta Rejta v Lounech, jehož dějiny kopírují politické dějiny následujícího desetiletí. Stejně jako tento fenomén, který není opakovatelný na jiném místě či v jiném čase, může být přeneseně i aktuální výstava nástrojem, jak se vyrovnat se svými dějinami, řekněme nedávné doby, kdy byla GBR pro odbornou i širší veřejnost hermeticky uzavřenou institucí.
Necelá dekáda zhruba od poloviny 60. let, kterou mapuje výstava Konstruktivní tendence, jíž pro GBR připravil Pavel Kappel, se soustředí na vyprávění dějin nejen instituce samotné skrze archivní materiály, ale také na přenesené vyprávění domácích výstav uskutečněných v Lounech v tomto období. Kappel tak měl ambici skrze institucionální dějiny rovněž volně převyprávět historický narativ domácího neokonstruktivismu včetně kontaktů jeho představitelů se zahraničím, což mu sbírka GBR částečně dovolila. Na výstavě se tak kromě již tuzemských autorů objevují práce některých členů moskevské skupiny Dviženije, jejíž dvě lounské výstavy v roce 1965 a 1972 časově rámují Kappelovy konstruktivistické tendence v Lounech. Mezi hraničními událostmi těchto dvou lounských výstav je nutné zmínit především výstavu Konstruktivní tendence, která se konala na jaře 1967 a která byla v pozměněné podobě ještě téhož roku na podzim reprízována ve Frankfurtu nad Mohanem. Tato výstava je důležitá nikoli pouze jako milník v ustavování okruhu podobně myslících autorů a pro přítomnou výstavu neudává rámec jen svým významem a názvem, ale také svojí architekturou. Architekt současné výstavy Tomáš Svoboda přejímá progresivní modernistický výstavní fundus, který je pro kritický diskurs lounského fenoménu velmi důležitý a opět představuje nikoli jen institucionální kontext vystavených děl, ale zároveň tematizuje další dobový pokrokový fenomén – výstavnictví, jež se specificky rozvíjelo právě v regionálních výstavních síních.
Zvolený narativ je důležitým krokem k revizi tuzemských dějin neokonstruktivismu, a to dokonce s ambicí vystavit je v rámci částečně mezinárodního provozu. Tak jako se Louny a jejich umělecká scéna kdysi ve specifických podmínkách otevřely výseku zcela současného umění v mezinárodním prostoru, nahrazuje i tato výstava a řekněme nová reprezentace GBR dluh, který je vůči domácím autorům (již bohužel posmrtně) po mnoha letech konečně vypořádán.
