Začátkem července byl zahájen čtvrtý ročník kosovského Autostrada Bienale nazvaný All Images Will Disappear, One Day (Všechny obrazy jednou zmizí). Kurátorské duo Joanna Warsza a Övül Durmusoglu, které se ujalo koncepce již druhým rokem, letos vybízí návštěvníky a návštěvnice, aby se zamysleli nad tím, jak minulost formuje naši budoucnost a jak přežívají různé vzpomínky umístěné v různých objektech a dějištích, či proč lpíme na některých zobrazeních a na některých ne.
Koncept postavený na mizejících obrazech, symbolech, monumentech, ale i národech a komunitách je zejména fascinující v kontextu jedné z nejmladších zemí na světě, jež je stále de facto sporným územím. Letošní edice Autostrada Bienale od těchto konfliktů zdaleka nezůstávala daleko – jedním ze tří měst, kde se přehlídka odehrávala, byla krom hlavního města Prištiny a autostradové centrály Prizren i Mitrovica, která byla během války základnou Kosovské osvobozenecké armády a dodnes je symbolem etnického rozdělení.
S těmito tématy pracovala například umělecká dvojice Rena Rädle a Vladan Jeremić. Ta pro mitrovický kulturní prostor 7 Arte vytvořila sérii vlajek, které skrze motta, hesla a symboly pojednávají o vášni i bolesti soužití či o rezistenci vůči nacionalismu. Jedna z vlajek zobrazuje mitrovický abstraktní pomník horníkům, navržený architektem Bogdanem Bogdanovićem v 70. letech minulého století, který se tyčí na horizontu města a na rozdíl od jiných jugoslávských památníků z tohoto období je ve velmi zachovalém stavu.
I druhé dílo v Mitrovici pracuje s tématem památníků – umělec Alban Muja se rozhodl navrátit repliku místního zmizelého pomníku, pocházejícího také z raných 70. let. Tato socha, zobrazující tři postavy reprezentující hodnoty práce, svobody a vzdělání, znenadání v roce 2010 zmizela a dodnes po ní nejsou stopy. Muja zpracovával téma zmizení pomníku již v rámci minulé edice tohoto bienále a pro tuto přehlídku vytvořil přesnou kopii, jež se má stát opět trvalou součástí veřejného prostoru města Mitrovice.
Zatímco řada děl pracuje přímo s lokálním post-jugoslávským a poválečným kontextem, jiná přibližují jiné geopolitické kontexty, jako třeba dílo ukrajinské umělecké skupiny Open Group. Ta na rozlehlém betonovém plácku mezi hangáry v Prizreni namalovala překrývající se půdorysy tří regionálních ukrajinských muzeí, která byla po desetiletích fungování v roce 2022 zničena ruskými vojsky spolu s dalšími 443 kulturními místy. Jiná díla pracují se zanikajícími palestinskými orálními tradicemi (Hong-Kai Wang: Hazzeh), restitucí koloniálních lupů ze strany západních institucí (Oscar Lara: Within Heritage Movements) či nárokem původních obyvatel na svou zemi (Nathan Gray a Juluwarlu Group Aboriginal Corporation: Era of the Elders).
Zatímco řada děl pracuje s velmi palčivými a bolestivými tématy, spíše než bolest lze z celého bienále cítit odolnost, síla a odhodlání. Přehlídka je plná návratů, ať už jde o návrat kurátorského dua z minulé edice, či opakující se díla, jako je Mujova replika mitrovické sochy či slunečnicová pole Agnes Denes, nebo o návraty této přehlídky na místa spjatá s Manifestou 2022, po které jsou v Prištině dodnes památky. Právě tyto návraty nám divačkám a divákům připomínají cyklickou podstatu času a skutečnost, že ne vše ztracené je ztracené navždy.
